Ozvěny minulosti (6/8)
Ten večer Macolm opravdu přišel dřív, aby mohl připravit vydatnou večeři, protože s plným žaludkem se lépe mluví. Dlužil mu tolik vysvětlování. Celý den se snažil vymyslet, jak začít, jak mu říct, proč se s Emmou rozešel, ale Nathan ho nenechal. Neustále na něj mluvil nebo po něm něco chtěl a když konečně vztekle vyjel, Nath jen s úsměvem odpověděl: „Nemá cenu si to připravovat předem, stejně to zapomeneš. Nech to na situaci, je lepší prostě upřímně říct, co máš na srdci, než si nacvičovat nějakou vysvětlující řeč.“
Malcolm mu v duchu dal za pravdu, ale nahlas neřekl ani slovo. Stále na něj byl naštvaný kvůli ránu. Rád chodil včas, i když to nebylo nutné, jenže Jonathan se pořád ne a ne vypravit. Dokonce ho Mal nechal ještě pracovat, zatímco sám odjel domů. Nebo spíš mu tak trochu ujel a pak se celou cestu zlomyslně šklebil, že bude muset jet autobusem. Nebo ne, opravil se v duchu, ten si vezme taxi, nebo přemluví někoho v práci, aby ho odvezl.
Jonathan se pak cítil celý den provinile a vůbec nechápal, čím si to zasloužil. Když ho navíc jeho milenec nechal za sebou, měl sto chutí si to namířit přímo za ním. Jenže nemohl, moc dobře věděl, že tenhle večer má Malcolm vyhrazený pro svého syna. Ani se mu neodvážil zavolat.
Zato Charlie se na večeři těšil. Nedokázal se na nic soustředit a málem by štěstím vykřičel do celého světa, že má kluka a jeho tátovi to nevadí. Tedy byl si naprosto jistý tím, že mu to vadit nebude. Zatím mu však o Derekovi říct neplánoval, chtěl, aby Malcolm zažil stejné překvapení, jako on sám. Už měl dokonce i nápad, jak to provede. Bylo to sice teatrální, ale jemu se to líbilo. Akorát si nebyl jistý, jestli by u toho měl být Jonathan, nebo ne.
Vrátil se domů s úsměvem od ucha k uchu. Hlasitě svého otce pozdravil a šel se do pokoje převléci. Když byl zavolán na večeři, Malcolm si nemohl nevšimnout ohníčků štěstí v jeho očích. Něco se muselo stát, říkal si, ještě něco jiného, už včera když byl ve škole, jinak by tolik nezářil. Že by někoho měl? Nejspíš rande, co jiného by mu tolik zvedlo náladu?
„Nemusíš se nutit do vysvětlování, jestli se ti nechce,“ řekl Charlie, když Malcolm už po páté nervózně kontroloval hodinky, ačkoliv nikam nespěchal. Skutečnost, že čas nehraje žádnou roli, protože mají celý večer, ho ještě víc znervózňovala. Povzdechl si a odložil příbory. Stejně už dojedl a jen oddaloval mluvení.
„Rozhodl jsem se, že ti dlužím vysvětlení, když už to všechno víš. Promiň, nechtěl jsem ti to říct, protože jsem se bál, že pak ode mě odejdeš. Chtěl jsem počkat, až se líp poznáme, abys věděl, že to vlastně nic nemění.“
„Ale kdepak,“ zakroutil hlavou Charlie, „vlastně to mění docela dost. Ale chápu tě, nebýt to zrovna já, asi by mě to vyděsilo, kdybys to na mě vybalil hned první den. Lidi mají ve zvyku bát se spát v jednom bytě s homosexuály.“
„Nebýt to zrovna ty?“ nechápal Malcolm.
„Tím jsem chtěl říct, že znám spousty homofóbních lidí, mně naštěstí už před mnoha lety máma naučila, že na tom není nic špatného,“ vysvětlil a snažil se tvářit neutrálně a nedat na sobě nic znát. Na Malcolmově tváři se rozšířil na chvilku pobavený úsměv, smísený s nostalgií.
„Aby ne. Víš, ptal ses, proč jsme se rozešli a já nedokázal odpovědět. Už tenkrát jsem věděl, že jsem gay, ale když jsem potkal Emmu, rozhodl jsem se to alespoň zkusit. Byla perfektní, řekl jsem si, že když ne ona, tak už nikdy žádná jiná. Nevyšlo nám to, poznala, že ji vlastně nemiluji. Poklidně jsme se rozešli, to ona mi pomáhala se s tím vyrovnat, ona byla první, komu jsem to kdy řekl. Dokonce mě i přesvědčila, abych to oznámil rodičům.“ Po tváři mu přeběhl temný stín.
„A jak to vzali? Myslím rodiče,“ odvážil se zeptat Charlie.
„Dost špatně. Nedokázali to skousnout, pro ně jsem byl nemocný. Nebo možná hůř, ďáblem posedlý. Strašně jsem se s nimi pohádal. Věděl jsem, že to je něco, co nedokážu změnit. Trápil jsem se s tím víc jak rok, pořád jsem si říkal, že je to třeba jen nějaký výmysl puberty, ale nezměnilo se to. Vydědili mě. Naprosto se mnou ukončili veškerý kontakt. Tehdy jsem od nich odešel a přestěhoval se sem do města. S tvojí mámou jsem se přestal scházet, věděl jsem, že pro ni byl rozchod bolestivý. Chtěl jsem začít nový život. Ani jsem nevěděl, že žila jen několik bloků odtud.“ Charlie sice slyšel od Natha, že Malcolm s rodinou nemluvil víc jak čtyři roky, ale tohle muselo být mnohem déle.
„To je mi líto,“ zamumlal. „Víš, když jsem tenkrát na večeři mluvil s Jonathanem, řekl mi, že s rodinou nemluvíš, ale netušil jsem, že je to tak špatné.“
„Já si to tak neberu,“ pousmál se Mal. „Oni už nejsou moje rodina. Zklamali mě, když jsem je potřeboval nejvíc. Neměl jsem hotovou ani střední, přespával jsem tak porůznu u kamarádů, než jsem sehnal práci na částečný úvazek i s ubytováním a stravou a mohl dokončit školu. Už je to tolik let, co jsem s nimi mluvil. Když jsem je viděl naposledy, byl jsem asi tak ve tvém věku a to jen kvůli podpisu na nějakých formulářích. Promiň, jestli ses těšil na dědečka a babičku.“
„To nevadí, já si ty z matčiny strany stejně ani nepamatuji, takže mi to nechybí,“ zakroutil hlavou. „Spíš mě zaráží, že jsi to neřekl Nathovi, on tvrdil, že tohle vůbec neví.“ Hlavou se mu honily tisíce otázek a myšlenek. Proto mu tolik záleželo, abych šel k němu? Abych měl domov a nemusel pracovat jako on v mém věku?
„Nerad o tom mluvím,“ uhnul Malcolm pohledem. „Slíbil jsem, že už ti nebudu nic zamlčovat a taky bys měl vědět o své rodině. Proč jsem nikdy o nich nemluvil a tak. Navíc Nath by z toho dělal víc, než to doopravdy je.“
„Stejně bys mu to měl říct, trápí se tím, že to neví,“ trval na svém Charlie.
„Vážně?“ zvedl k němu oči a cítil se provinile. Proč mu to vlastně neřekl? Nechtěl ho tím zatěžovat? Nebo se mu to nezdálo důležité? A není snad partnerství o sdílení? Nath se taky nikdy nepřetrhl, aby mu vyprávěl o své rodině, ale když se zeptal, pokaždé dostal svojí odpověď. Malcolm se jim vždycky vyhýbal, věděl, že ho do nich nikdy nebude jeho milenec nutit. Jenže nejspíš nastal čas vyložit karty na stůl a vyklidit kostlivce ze skříní.
„Máš pravdu,“ přiznal. „Měl jsem mu to říct už dávno. Ať se snažím sebevíc, ovlivnilo mě to. I u tebe. Byl jsem šťastný, když jsem zjistil, že bych přece jen mohl mít znovu nějakou rodinu. Asi bych neunesl, kdybys mě odsoudil stejně jako zbytek rodiny.“ Charlie byl v tu chvíli opravdu rád, že kromě počátečního šoku necítil nic negativního. Bylo mu svého táty líto, on sám to měl snadné, i když si až moc živě pamatoval, jak šel za mámou s tím, že je pro něj Derek víc než kamarád. Teď si i vybavil, jak se máma zvláštně pousmála, objala ho a řekla, že je ráda, že je to právě Derek. Chápal, jak hnusnou podpásovku uštědřili Malcolmovi jeho rodiče.
„To muselo být těžké. Začít úplně od začátku, nemít domov a ani rodiče, na které by ses mohl obrátit.“
„Neříkám, že jsem to měl jednoduché, ale upřímně, tohle mě trápilo asi tak ze všeho nejmíň. Dokud jsem celé dny pobíhal, abych měl večer kde složit hlavu a po celý den co jíst, byl jsem v pořádku. Až později, když jsem ležel ve svém novém stísněném pokoji, jsem si uvědomoval, co jsem to vlastně udělal. Pořád jsem si říkal, jestli to nebylo unáhlené, že kdybych se jen víc snažil, nezklamal bych rodiče. Zní to hloupě – “
„Vůbec ne,“ zarazil ho Charlie. „Pokračuj, mě to zajímá.“ Malcolm si ho zkoumavě prohlédl a po chvíli dál vyprávěl.
„Kvůli jejich postoji jsem si začal říkat, jestli náhodou neměli pravdu. Jestli vážně se mnou není něco špatně. Trvalo mi roky, než jsem se s tím smířil. Tedy alespoň jsem si myslel, že jsem se s tím vyrovnal. Byl jsem s několika muži, ale jakmile na to přišla řeč na veřejnosti, okamžitě jsem každého z nich zapřel. Styděl jsem se za sebe, že jsem gay a ještě k tomu takový slaboch, že to nedokážu říct nahlas.“ Trochu zrudl, jak si uvědomil, že tohle by asi neměl probírat se svým synem.
„A pak jsi potkal Jonathana?“ navázal Charlie. Bylo to skoro jako z nějakého filmu.
„Ano, ale to už uplynulo mnoho let od doby, co jsem se osamostatnil. Můj první dojem z něj se od tebe vůbec nelišil, vážně. Iritovalo mě na něm snad všechno. A ještě se to zhoršilo ve chvíli, kdy mě začal přitahovat. Možná se ti to bude zdát směšné, když řeknu, že předtím to byl jen synáček bohatého majitele prosperujícího podniku. Zbohatlické dítě, které nikdy nemuselo sáhnout na pořádnou práci a tak jen rozhazovalo peníze po nocích v klubech. Tenkrát mu bylo osmadvacet, ačkoliv vypadal, jakoby právě vylezl ze školy.“ Charlie moc neviděl rozdíl, ale radši to nekomentoval.
„Na všechny se sebevědomě usmíval, přesně jak jsi to tehdy říkal ty. Jako by všichni byli jen figurky, se kterými si on moc rád hrál. S tím přestal, když se trochu uklidnil. Přestal i s flirtováním, s kouřením a s většinou věcí, co mi lezla na nervy. Na poslední chvíli. Málem jsem tenkrát požádal o přesun někam hodně daleko od něj a byl jsem ochotný i podat výpověď, jen abych se ho zbavil. Při té hádce tenkrát jsem mu to vmetl do očí. Nejspíš se lekl, věděl, že to myslím vážně.“ Charlie dávno zapomněl na jídlo a jen poslouchal. Znělo to neuvěřitelně, vždyť Malcolm na Jonathana křičel skoro pořád. Když i Nath poznal, že je třeba dát si čelem vzad, musel Malcolm zuřit opravdu děsivě.
„Najednou mu šlo odevzdávat práci včas. Dokonce se začal chovat mile. Oddechl jsem si, kdybych na něj řval ještě o měsíc déle, bral bych si zdravotní dovolenou. Až když ten stres zmizel, došlo mi, jak šíleně pod tlakem jsem po celou dobu byl. Nešlo mi do hlavy, proč jsem to neudělal dřív. Úplná otočka o sto osmdesát stupňů. Teď už ví, co si může dovolit a co ne, ale než to zjistil, měl jsem se prostě úžasně. Jenže já teď taky vím, co na něj platí, takže jsme si rovní,“ zlomyslně se zašklebil, až sebou Charlie cukl. Nikdy neviděl svého otce se tvářit takhle. Předtím ho litoval, že je v moci takového manipulanta, teď si byl víc než jistý, že je hra opravdu vyrovnaná. Opatrně upil čaje. Ti dva měli velmi dobrodružný vztah, to musel uznat.
„Jonathan říkal, že – “ zarazil se. „Totiž, my mluvili o jeho milenci, ale tenkrát jsem ještě nevěděl, že jsi to ty,“ hořely mu tváře jasně rudou barvou.
„Vy jste o mě mluvili? Já si s tím pomlouváním dělal legraci,“ zeptal se překvapeně Malcolm.
„Tak trochu. Já jsem si totiž myslel... no víš, ten jeho pohled a tak...“
„Že po tobě jede?“ doplnil ho bez obalu otec.
„Tak něco. Přiznal, že má rád muže a tak nějak na to přišla řeč. Mluvil o tobě, řekl mi, že o tebe stál už delší dobu.“
„Jo, já vím. Uvědomoval jsem si to už od prvního okamžiku, ale ignoroval jsem to, protože jsem nebral jeho snahy vážně. Jak jsem taky mohl, flirtoval se všemi bez ohledu na pohlaví a k tomu všechny ty historky o jeho nočních dobrodružstvích.“ Pak si odkašlal, jako to obvykle dospělí dělají, když se dostanou někam, o čem vůbec před svými dětmi nechtěli mluvit.
„Prostě až když se najednou uklidnil, došlo mi, že jsem zůstal jako jediný objekt jeho zájmu. A bylo obtížnější říct ne. Vlastně to měl těžké celou dobu, dával jsem mu pořádně zabrat. A když jsem ho málem přiznal i na veřejnosti, přišel jsi do toho ty a on zase musel stáhnout ocas mezi nohy a odplížit se stranou.“
Zasněně vzpomínal, jak odmítal souhlasit se vztahem, i když se spolu vyspali. Tvrdil mu, že to byla jen jedna noc. To on po něm vyjel, co mohl dělat. Přiznal, že ho Nathan přitahoval a navíc opravdu s nikým dlouho nebyl, takže si to nemá nechat stoupnout do hlavy. Jonathan nechápal, napřed šílel, přemlouval ho a pak zuřil.
„Myslíš si, že jsem jen nějaká laciná děvka? Že mě můžeš použít a pak poslat do háje?“ křičel. Malcolm se jen pohrdavě ušklíbl.
„To říkáš zrovna ty? S kolika už jsi vlezl do postele, aniž by ses staral o něco víc než o vlastní potřebu? Navíc jsi svedl ty mě, byl jsi “nahoře“, takže si nemáš na co stěžovat!“ oplácel mu to stejně hlasitě a přál si, ať už s tím konečně Nath skončí. Ať už přestane hrát, že mu na něm záleží. On opravdu nebyl někdo, s kým by Malcolm chtěl mít vztah. Celé večery přemýšlet, kde a s kým jeho milenec právě v tu chvíli je, to už taky jednou zažil a rozhodně to nemínil opakovat.
Nath tenkrát zklamaně a zdrceně odešel. Celé dva týdny trucoval, vrhal na něj ublížené pohledy, mluvil s přehnanou mrazivou zdvořilostí a jen když musel. Zpětně si Malcolm uvědomoval, jak moc ho tím ranil, tenkrát však byl rád, že mu dal konečně pokoj. Věděl, jak slabý by byl, kdyby se Jonathan o něco vážně pokusil. Kdyby ho přirazil ke stěně a začal vášnivě líbat, skončili by znovu jako tu noc. Styděl se za to, ale bylo to tak.
Vzpomínky na jejich první noc ho pronásledovaly po celou dobu. Vkrádaly se mu do snů, přepadaly ho ve zcela nahodilých chvílích. Třeba když měli poradu a Jonathan si vzal slovo. Malcolm se jen na chvilku zadíval na jeho ústa a polilo ho horko při vzpomínce těch žhavých rtů na svém těle. Nebo stačilo pouze, aby poslouchal jeho hlas a vybavil se mu noční šepot milostných slůvek. Vždycky pak měl těsno v kalhotách a k jeho zlosti se to stávalo poměrně často. Co hůř, měl pocit, že o tom Jonathan ví. Některé jeho pohledy to jasně říkaly a vůbec se mu nelíbily.
Po dvou týdnech našel jednoho dne Malcolm chybu v plánech. Naštvaně se zvedl a rázným krokem přešel patro až k Jonathanově kanceláři. Spěšně zaklepal a bez vyzvání vešel.
„Máš tam chybu!“ spustil ihned. Nathan k němu překvapeně vzhlédl.
„Kde?“ Mal k němu přešel na jeho stranu stolu, otevřel projekt a ukázal mu opomenuté místo.
„Tady,“ oznámil, jako by ho právě usvědčil z vlastizrady. Nath chvilku zmateně mrkal na projekt.
„Jo, máš pravdu. Promiň, hned to napravím.“ Nechápal, proč kvůli tomu tak vyšiluje. Pohledem by mohl stínat hlavy a přitom šlo jen o nepatrné přehlédnutí, mohl mu poslat zprávu, nebo to dodělat sám. Zatímco to opravoval, usilovně přemýšlel, co se děje. Všiml si, jak je Malcolm, který stál nad ním opřený rukama o stůl, napjatý.
„Děje se něco? Vypadáš nervózně,“ zkusil to opatrně.
„Nic mi není a nestarej se!“ vyštěkl na něj, až málem nadskočil na židli.
„Tak proč jsi tak podrážděný? Nemusíš tu čekat, můžeš se vrátit zpátky a dát si mezitím kávu. Já ti to pak přinesu.“
„Stejně nemůžu pracovat a na kafe nemám chuť. Počkám tady,“ odpověděl rozhodně. Nemohl se dočkat, až to bude mít konečně z krku a bude se moct zase pustit do práce, která ho osvobozovala od myšlenek.
„Dobře, jak chceš. Ale jestli mi tu budeš funět za krk, nemůžu se soustředit,“ řekl vyrovnaně.
„Na co by ses soustředil? Prostě tam něco flákni a bude to!“ neudržel se Malcolm. „S tím svým talentem prostě něco vysyp z rukávu!“
„Male, vážně, jestli se něco stalo, mě to můžeš říct. Vypadáš, jako bys potřeboval dlouhou dovolenou.“ Otočil se na něj. Práce mohla počkat, ale tohle musel vyřešit hned. Malcolma jeho pohled zasáhl jako rána na solar.
„Jo, dovolenou, hned jak skončíme si nějakou vezmu,“ souhlasil. To bylo přesně to, co potřeboval. Tak na týden vypadnout pryč. Nath mu položil na chvíli dlaň na ruku a pokrčil rameny.
„Když myslíš,“ řekl jen a vrátil se k práci. Teprve když stáhl ruku, mohl se Malcolm znovu nadechnout. Narovnal se a promnul si ji. Při dotyku dokonale ztuhl. Prohlížel si svojí ruku, jako by byla nějak zasažená a potom pohlédl na pracujícího muže. Těžko se mu dýchalo, cítil to teplo vyzařující z druhé osoby. Chtěl, tak moc se ho chtěl dotknout, ale věděl, že nesmí. Touha byla skoro hmatatelná a každý nádech stál hrozné úsilí.
„Hotovo,“ oznámil Jonathan a otočil se na něj. Byla to jen vteřina, než se Malcolm probral, možná ještě méně, ale on si toho všiml. Takový hlad v jeho očích viděl jen tu noc tenkrát. A byl to hlad po něm, kdyby ho dokázal uspokojit kdokoliv, nezíral by tak na něj a prostě by si někoho našel. Stačilo by mu jít do nějakého baru, i když je nesnášel, určitě by si někdo dal říct.
„Dobře, tak já půjdu,“ vyhrkl Malcolm a překotně vyrazil ke dveřím.
„Male?“ zavolal ho Nath zpátky. „Disketa?“ Oslovený se zastavil a otočil se. Disketa s upravenými chybami. Jenže to si pro ni bude muset dojít. Sklouzl pohledem na dlouhé štíhlé prsty, které ji držely. Chtěl se jich dotknout a zároveň přemýšlel, jak se tomu vyhnout.
Váhavě popošel pár kroku a uchopil disketu. Sotva stihl postřehnout, jak ho Nath, který při podávání vstal a obešel stůl, strhl druhou rukou k sobě. Ozvalo se cvaknutí plastu o podlahu, ale nikdo si toho nevšímal. Malcolm zadržel dech, srdce zběsile utíkalo, jako by se mu chtělo vyrvat z hrudi.
„Viděl jsem to,“ zašeptal Nath a naklonil se blíž k jeho uchu, zatímco jednou rukou ho stále ještě držel za zápěstí a druhou ho tiskl k sobě. „A teď už tě rozhodně nenechám jít.“ Malcolm se držel do prvního polibku, dál už to nedokázal. Když pak odcházel od Jonathana z kanceláře, nevěděl, jestli má být rád, že měl Jonathanův kolega, se kterým sdílel kancelář, volno, nebo jestli má být naštvaný. Nakonec si řekl, že by měl být rád, protože Nath by se rozhodně nezastavil kvůli takové maličkosti, jakou pro něj byla přítomnost kolegy.
Potom už neměl šanci se z toho vymluvit, začali se scházet i mimopracovně a občas i zůstal do rána u něj, častěji to však bylo naopak. Přesto všechno ho stále Malcolm neakceptoval jako partnera. Ano, spali spolu, každou jejich společnou noc si užíval naplno a dokonce se na ně i těšil, ale to bylo všechno. Jonathan tak stál před dalším problémem. Mal mu sice patřil, ale jen v noci. Úplně odmítal sním řešit vážnější problémy a neustále ho vyčleňoval ze svého života.
A Jonathan si poprvé v životě uvědomil, že mu nestačí s ním jen spát. Vždycky se ho snažil zdržet až do rána, líp se mu spalo po boku někoho než samotnému. Když si začal Malcolm stěžovat, že je pokaždé polomrtvý, bez vytáček mu řekl, že ho chce unavit, aby s ním zůstal přes noc a neodcházel domů. Malcolm na něj chvíli nevěřícně zíral.
„To jsi měl říct rovnou. Jestli nechceš, abych chodil, zůstanu,“ zamručel, zabořil obličej do polštáře a zavřel oči. Chvíli na to ucítil polibek mezi lopatkami a přísun tepla následovaný objetím, ve kterém rychle usnul. Tenkrát by mu nepřiznal, že nesnáší vstávání z vyhřáté postele.
Několik týdnů spolu jen spali. Byli milenci a byli zároveň kamarádi a spolupracovníci, ale ne partneři. Nathovi se zdálo, jako by Mal přepínal mezi módem „práce“ a módem „milostný život“, neslučitelně oddělenými od sebe. Mimo ložnici se vyhýbal jakémukoliv kontaktu. A pak jednoho dne Jonathan zmizel.
Nepřišel do práce a tak se Malcolm šel zeptat šéfa na důvod. Musel prý neodkladně odjet domů, vyskytly se nějaké záležitosti na prošetření v rodině. Malcolm si povzdechl a jen se zeptal, kdy se asi tak vrátí, aby stihli termín.
„O to už jsem se postaral,“ odpověděl šéf a k jeho údivu mu přidělil na současný projekt jiného člověka. „Pan Hall s tím souhlasil, sám uznal, že to bude nejlepší, protože takové záležitosti mají tendence se nepěkně protáhnout.“ Malcolm jen přikývl a vrátil se ke svému stolu. Dodělal práci a vzal si na zbytek dne volno. Celou cestu se toulal v myšlenkách, doma nepřítomně zapnul televizi a celých pět minut koukal na teleshopping, než si uvědomil, že se vlastně na nic dívat nechce. Zamířil do koupelny a opláchl si studenou vodou obličej.
„Co to se mnou je?“ zeptal se svého odrazu v zrcadle nad umyvadlem. „Tak co, každý někdy potřebuje vyřešit si svoje záležitosti. Za pár dní se vrátí, do té doby prostě budu spát sám.“ Jenže to znělo až moc jednoduše.
Jonathan se neukázal v práci po celý týden. Nový Malcolmův spolupracovník byl sice schopný, ale chybělo mu nadšení pro věc. Proto doufal, že se Jonathan vrátí co nejdřív. Nevyčítal mu odjezd, ale byl naštvaný, že mu nic neřekl ani nezavolal. I kdyby to bylo jen kvůli práci, co se má s projektem udělat a tak, Malcolm by to uvítal. Vědomí, že mu začíná chybět, mu drásalo nervy víc, než jeho neustálé dobírání. Myslel, že si odpočine od věčných pokusů svést ho, které nepřestávaly ani v práci, ale naopak mu bez nich den připadal nudný a nezajímavý.
„Slyšeli jste už tu novinu? Jonathan Hall, ten svůdník z designového, se prý vrací domů, aby přebral rodinný podnik. Prý ho tam čeká dokonce i snoubenka!“ Malcolm sebou trhl a podíval se přes stůl v kantýně na mluvčího.
„Já to taky slyšel. Rodičům se prý nelíbí, že je mladý pán umělec, takže zase pofrčí do svý rodný vily. Jo, šťastněj člověk,“ přikývl další. Malcolm si odfrkl, to poslední, o co Nath stál, bylo převzetí firmy. Ale přece jen kdyby mu to otec přikázal... A k tomu navíc ta snoubenka...
„Ty, Westbrooku, ty s ním spolupracuješ, že jo? Co o tom víš?“ otočili se najednou na něj.
„J-já nevím. Nic jsem neslyšel. Neřekl mi nic,“ vykoktal zaraženě. Ostatní po sobě vrhli významné pohledy a najednou změnili téma. Malcolma by to normálně znepokojilo, kdyby zrovna nepanikařil. Celý víkend to dokola probíral v hlavě. Proto mu nezavolal? Protože má snoubenku a bude muset odejít? Nakonec to celé byla jen hra, jak dlouho o té snoubence věděl? Nejspíš mu ji rodiče vybrali už při narození, jako to je v těch filmech o bohatých lidech. V duchu viděl Jonathana procházet se po zámku s načesanou dívkou v honosných šatech, která se chichotala zpoza opeřeného vějíře. Neuvědomoval si, jak moc jeho fantazie přehání. Několikrát mu málem zavolal, ale vždycky si to na poslední chvíli rozmyslel.
V pondělí přišla poslední kapka. Celou svojí duší doufal, že se jako zázrakem Jonathan objeví a vyvrátí všechny domněnky. Bohužel marně.
Pitomče, oslovil Natha ve svých představách, kam jsi utekl? Myslíš, že můžeš prostě zmizet a vůbec nic neříct? Že se můžeš jen tak vypařit z mého života? Vrať se, honem se mi vrať. Čekám na tebe, no tak, proč mě necháváš čekat?
Jenže odpovědi se mu nedostalo. Ten večer dlouho do noci nemohl usnout a když se mu to konečně povedlo, jeho noční můry byly plné tajemné šlechtičny beze tváře. A Jonathanova pekelného smíchu, jak mu říká, že pro něj byl jen hračka do postele.
Když se ráno se špatnou náladou sklesle doplížil do práce, srazil se s někým na chodbě. Moc hezky voní, řekl si a podíval se nahoru, s kým má tu čest.
„Jonathane?“ vydechl.
„Říkal jsem ti, že mi máš říkat 'Nathe',“ zamračil se. „Ty tvoje kruhy pod očima jsou strašné, to v nocích vůbec nespíš? Sehnal sis snad za ten týden někoho jiného?“ Malcolm nevnímal žárlivost v jeho hlase, neslyšel ani obsah vět.
„Co tu děláš?“
„Pracuji tady, pokud sis ještě nevšiml,“ odpověděl dotčeně.
„Vždyť ses vrátil domů, abys...“ utichl a zaznamenal hlavy vykukující z kanceláří a lidí postávající kolem. Nathan si také uvědomil, že je všichni poslouchají, popadl ho za ruku a odvedl k sobě do kanceláře.
„Nathe, co tu děláš?“ podivil se i kolega Terry.
„Vrátil jsem se z dovolené. Mohl bys nás tu, prosím tě, nechat na chvíli o samotě? Musíme něco důležitého projednat,“ řekl zcela klidně, ale uvnitř skrýval podráždění.
„Samozřejmě, stejně jsem si chtěl skočit pro kafe,“ řekl spolupracovník a trochu zmateně popadl svůj oblíbený hrnek a odešel. Jonathan za ním zamkl dveře.
„Řekl bych, že co jsem tu nebyl, stihly se kolem rozšířit nějaké naprosto smyšlené lži, takže bych rád věděl, proč bych se neměl vracet do práce,“ začal Nath. Malcolm naproti němu svěsil hlavu.
„Když jsi nepřišel do práce, zeptal jsem se šéfa, co se stalo. Prý jsi odjel domů vyřizovat nějaké záležitosti.“
„To je pravda,“ přikývl. „I když bych to místo nenazýval domovem, ale budiž.“
„Kolegové říkali, že to bylo kvůli dědictví firmy.“
„Souhlasí.“
„Vážně –“ nestihl dokončit.
„Kolikrát jsem ti říkal, že o dědictví nemám nejmenší zájem?“ podíval se na něj ostře.
„Já vím. Jenže pak je tu ještě...“
„Ještě co?“ zeptal se, protože zbytek neslyšel. Popošel o trochu blíž a naklonil se, aby mu to slovo podruhé neuniklo.
„...snoubenka.“
„Cože? To říkal kdo?“ vyděsil se. Malcolm pro změnu uhnul pohledem na skříň zdobící stěnu po jeho pravé ruce.
„Male, víš, můj otec se mě snaží oženit už pěkně dlouho. Jenže dřív někdo přetancuje Atlantik v rytmu tanga po hladině, než abych se já oženil. Pravidelně mi každý rok vnucuje nějakou perspektivní manželku, to je normální. Ale tentokrát mě tím jen zbytečně zdržoval, mám tady práci a chtěl jsem se vrátit co nejdřív, takže jsem mu řekl, že mám radši trochu mužnější partnery, plošší tady a zase obdařené tady,“ naznačil rukama prsa a rozkrok. „Sice se mu to nelíbilo, ale snad pochopí, že když je jeho synáček gay, nemá šanci ho provdat,“ zářivě se usmál.
„Pitomče, co když se naštve?“
„Taky že naštval, ale na tom nezáleží, ne? Nebo jsem si ji snad měl vzít?“
„Když tedy nemáš snoubenku, proč jsi mi nezavolal?“ zvedl hlavu a podíval se mu poprvé přímo do očí.
„Zavolal?“ zopakoval zmateně Nath.
„Neřekl jsi ani slovo, za celý ten pitomý týden ses ani neobtěžoval zanechat docela malinkatý vzkaz.“ Macolm si plně uvědomoval, že se mu třese hlas a že křičí, ale kašlal na to. Jonathan se na něj chvíli díval, než pochopil.
„Ale my jsme jen milenci, jen spolu spíme, tak proč bych ti měl psát? Vždycky to přece bylo jen vynucené z mé strany, takže jsem předpokládal, že to beze mě týden vydržíš,“ odpověděl klidně se špatně skrývanou hořkostí, i když uvnitř rozhodně klidný nebyl. Malcolm vypadal, že vybouchne. Zatnul pěsti a bublal pod povrchem. Nathovi to až nebezpečně připomínalo, jak tenkrát málem dal výpověď. Věděl, že za chvíli ten vztek spolkne a kapituluje. A nejspíš se s ním rozejde, jenže netušil, jak to zastavit.
Malcolm svěsil hlavu.
„Máš vůbec ponětí, jak mi tu bylo?“ zeptal se vyčítavě. „Jak jsem čekal na každý den, jestli se ukážeš v práci a pomalu ztrácel naději, jestli tě ještě vůbec někdy uvidím.“
„T-Tobě... se stýskalo, je to tak?“ uvědomil si Nathan překvapeně. Nechtěl tomu uvěřit, byli přece oddělení jen týden. Nedostal odpověď a tak to zkusil znovu.
„Chyběl jsem ti, že jano?“ popadl ho za ramena. Nic. Opatrně uchopil jeho tvář.
„Řekni to, řekni, že jsem ti chyběl,“ tiše ho prosil. Chtěl to slyšet, chtěl, aby to vyslovil nahlas. Pomalu zvedl k sobě jeho tvář. Znázorňovala čirou bolest.
„Chyběl,“ přiznal Malcolm. „Moc.“ A po tváři sklouzla jedna jediná slza. Jonathanovi poskočilo srdce, cítil se neuvěřitelně šťastný, protože to znamenalo, že ho miluje. Jemně polibkem odstranil slzu z tváře.
„Ty mě taky, hlupáčku.“ Políbil ho a objal. Šťastně zaznamenal sílu Malcolmova stisku. Jako by ho už nikdy nechtěl pustit.
„Nathe?“
„Hmm?“
„Mám pocit, že někdo chce dovnitř.“ Jonathan se podíval na rachotící kliku.
„Terry si nejspíš nevzal s sebou klíče. Ale má smůlu, já mu řekl, že chci být s tebou chvíli o samotě.“ Mlčeli. Vůbec na nic nemysleli, jen poslouchali mlácení do dveří.
„Krucinál, Nathe! Mám v ruce horký kafe, pusť mě dovnitř. Jen si odložím hrnek a zase vypadnu!“ Další bušení, pak: „Kašlu na tebe, klidně si tam chcípněte!“ a bylo ticho.
„Male?“
„Hmm...“ ozval se Malcolm. Byl příjemně unavený a chtělo se mu spát. Zavřel oči a přemýšlel, jestli by mu mohl usnout v náruči. Konec konců v noci toho opravdu moc nenaspal a teď, když se všechno vyřešilo, jako by z něj spadly všechny starosti.
„Chtěl by ses stát mým partnerem? Se vším všudy. Pak bych ti vždycky řekl, když někam půjdu a každý den bych ti volal...“ přemlouval ho.
„Dobře.“
„Dobře?“ nečekal tak rychlou odpověď.
„Jo.“
„Jsi si tím jistý?“
„Mám si to snad rozmyslet?“
„Ne,“ vyhrkl Nath. „Jen chci, abys to myslel vážně.“
„Já to myslím vážně.“
„Tak vážně, že tě můžu představit otci?“ Malcolm se od něj odtáhl.
„Na to zapomeň,“ řekl a vydal se ke dveřím.
„Počkej, pokud mu dokážu, že mám partnera, přestal by mi pořád vnucovat ženy!“ Malcolm mlčky odemkl dveře a dal tak najevo, že je rozhovor ukončený.
„Počkej!“ zarazil ho ještě Nath mezi dveřmi. „To co jsi řekl platí?“ ujistil se. Malcolm si povzdechl.
„Jo, platí.“
„A ta schůzka dneska večer taky?“
„Jaká schůzka?“ zamrkal překvapeně.
„No přeci když mám převzít zpátky svůj projekt, musíš mi rychle vysvětlit, co se tu mezitím dělo a jaké jsou změny oproti původnímu plánu, ne? Dneska večer u tebe?“ Malcolm pochopil a šťastně se usmál.
„Když přineseš večeři, platí,“ a za sebou slyšel tlumené zavýsknutí. Jako malý kluk, pomyslel si s úsměvem.
Rád na to vzpomínal, protože to byl začátek něčeho nového, co už trvalo bezmála dva roky. Akorát tenkrát netušil, že to Nath s těmi telefonáty každý den myslel naprosto vážně.
„Ty že jsi mu dával zabrat?“ vrátil Malcolma do současnosti Charlie. „To si nedokážu představit.“
„Ono se to nezdá, ale Nath je ve skutečnosti uvnitř docela citlivý. Ale na to s ním musí být člověk o samotě, před ostatními hraje. Baví se tím, to je prostě jeho povaha. Už od malička ho učili jednat s pokerovou tváří, když je potřeba, on na ni jen přidal vřelý úsměv.“
„Vřelý,“ odfrkl si pobaveně Charlie.
„O čem jste ještě s Nathem mluvili?“ zeptal se Mal zvědavě.
„Říkal, že je moc rád, že je s tebou,“ svěřil mu Charlie. Chtěl, aby to jeho táta slyšel i za cenu, že se málem studem propadl do země.
„Řekl mi, že prý o tebe bojoval a dá si záležet, aby tě neztratil. Protože... protože je pro něj prý zázrak, že jste spolu, takže si tě bude hlídat. A taky řekl, že on je to nejlepší, co můžeš mít,“ dodal potichu. Malcolm se rozesmál. Prohýbal se smíchy a když se alespoň trochu uklidnil, propukl v nový smích.
„Když to říká on, tak je to asi pravda,“ souhlasil vesele. Charlie si všiml, že mu v očích poskakují pobavené plamínky, ale bylo tam taky něco, co zatím viděl jen na očích dvou lidí a těmi byli Derek a jeho maminka. Láska. Odkašlal si.
„A co bude teď? Co máte vy dva v plánu?“ zeptal se.
„No, teď když už to víš... Kdyby ses zeptal Natha, byl bys ještě červenější než před chvílí, ale jeho plány bych radši vynechal, protože nezahrnují víc než jednu noc. I když na druhou stranu pravda je, že kdyby mohl třeba i celý týden – “ zarazil se při pohledu na Charlieho a jako by nic pokračoval: „Než jsi sem přišel, plánovali jsme začít spolu bydlet. Tedy byl to Nathův nápad, ale už tak se sem víceméně nastěhoval, takže by to nebyl zas takový rozdíl.“
„Proč ne u něj? Nemá snad nějaký úžasný apartmán v luxusní čtvrti?“ přerušil ho Charlie.
„To má. Asi ve dvacátém patře domu, který má místo stěn obrovská okna,“ otřásl se, jak mu při vzpomínce přejížděl mráz po zádech. „Kromě toho nemám rád podzemní garáže.“
„Chcete pořád ještě bydlet spolu?“ položil svému otci otázku, jako by se ptal, jestli nechce podat pomerančový džus.
„Nevím. Teď už to není jen moje rozhodnutí, je to i tvůj domov a já si nejsem jistý, jestli by to vážně fungovalo. Navíc jsou tu tenké stěny,“ poznamenal jakoby na okraj, přestože to byl asi hlavní problém. Spal by s Nathem v jedné posteli, ale cokoliv by udělali, bylo by slyšet k Charliemu do pokoje.
„Navíc by tu bylo trochu plno a stále si nemyslím, že by jste se vy dva zvládli vídat každý den,“ usmál se.
„Díky,“ zamumlal jeho syn vděčně. Vážně ho děsila představa společného soužití.
„I tak jsme vlastně pořád spolu a když potřebujeme klid na práci, můžeme jet k němu. Není potřeba, aby se sem nastěhoval.“
„Klid na práci,“ poznamenal ironicky polohlasem mladší z nich.
„Říkal jsi něco?“
„Ne, nic. Asi se ti něco zdálo,“ zamluvil to Charlie. Malcolm se pohodlně opřel o opěradlo židle.
„Už je to tak dlouho, co jsem s někým takhle mluvil,“ povzdechl si uvolněně. „Snad jsem ti řekl všechno. Nath, Emma, moje rodina...“ vzpomínal.
„Když mluvíš o rodině, nemáš třeba sourozence?“ zeptal se Charlie.
„Vím, co myslíš, ale rodiče mě odřízli kompletně i od zbytku rodiny. Mám mladšího bratra, ale když jsem ho viděl naposledy, sotva nastoupil na základní školu. Nevadí mi, že nemluvím s rodiči, ale je strašné, když si svého brášku pamatuji jako šestiletého špunta.“
„Jak je starý?“
„Je o deset let mladší, takže teď mu bude tak čtyřiadvacet. Touhle dobou by už mohl zakládat rodinu,“ uvědomil si zděšeně. „Nebo třeba už má děti a já ho pořád vidím, jak se svojí první aktovkou utíká do školy.“
„To není možnost, jak ho kontaktovat?“
„Po těch letech už těžko. Rodiče by mi to neřekli ani za lán světa a nejspíš ani nikdo jiný z rodného městečka. Možná bych se dozvěděl, kde pracuje, co dělá a tak, ale stejně bych ho nedokázal ani najít,“ přiznal sklesle. „A nejspíš by ani se mnou nechtěl mluvit, byl ještě malý, když jsem odešel. Pravděpodobně mu matka zahltila hlavu tím, že jsem zplozenec pekla.“ Charlie mlčel, už ho nenapadalo co říct.
„Na další příbuzné si moc nepamatuji. Měli jsme prarodiče, za kterými jsme často jezdili. Ani nevím, jestli ještě žijí, předpokládám, že by se z rodiny nikdo ani nenamáhal mi to říct. Tetu si pamatuji jen matně. Docela rád bych věděl, jak se teď všichni mají.“
„Měl bys jim zkusit zavolat,“ řekl Charlie a spíš než návrh to bylo důrazné doporučení.
„Blázníš? Položili by to, sotva bych se představil.“
„Jak myslíš, ale Jonathan ti na to řekne to samé.“ Malcolm otevřel pusu na prázdno a vzdal se. Měl pravdu, Nath mu to řekne taky. Zamyšleně se podíval na hodiny.
„A sakra, podívej, kolik je hodin. Ani jsem si to neuvědomil. Měli bychom rychle sklidit a jít spát.“ Vstal ze židle a chtěl začít uklízet stůl, když ho Charlie zarazil.
„Já... chtěl bych vědět... kdo je Angie,“ zeptal se a byl napjatý k prasknutí. Bál se, že i když mu teď řekl všechno, tentokrát ho odbude. Netušil, jestli to není už moc osobní otázka.
„Kdo ti o ní řekl?“ zeptal se ho Malcolm najednou chladně, ale zároveň šokovaně.
„Jonathan se zmínil, že o ní občas mluvíš. Tak mě zajímalo, kdo to je, to je celé.“ Malcolm chvíli zvažoval, jestli to má říct, nebo ne, ale pak se posadil zpátky na židli a s povzdechem odpověděl.
„Moje sestra.“
„Sestra? Neříkal jsi, že máš jen bratra?“
„Taky že mám. Angie už nežije.“ Říkal to klidně a vyváženě, ale v očích měl bolest.
„Promiň, to jsem nevěděl,“ vyhrkl Charlie
„Neomlouvej se za otázku. To jsi nemohl vědět. Nath tě navedl, abys to zjistil, je to tak? Dokážu si představit, jak na ni žárlil.“
„Řekl mi o ní, ale já bych to taky rád věděl. Nezjišťuji to kvůli Jonathanovi. Z jeho vyprávění se mi zdálo, že to byl někdo pro tebe důležitý,“ hájil se Charlie.
„Angie byla... vším co si můžeš představit pod pojmem starší sestra. Byla krásná, všichni ji měli rádi a mě jako mladšího bratříčka rozmazlovala. Hodně času jsme trávili spolu. Byla chytrá, uměla toho tolik a vyprávěla mi o hvězdách, rostlinách a zvířatech. Měli jsme mezi sebou jen čtyři roky rozdílu, ale ona se chovala na víc. Umřela v den, kdy se narodil můj bráška.“ Charlieho mrazilo po zádech, ale nedokázal cokoliv říct. Najednou to nebyl Malcolm, spíš duch uvězněný v minulosti. Mrazilo z toho. Přemýšlel, co by udělal Nathan, kdyby tu byl místo něj. Poslouchal by dál? Nebo by ho zarazil?
„Ten den byla se svým přítelem, takže ani nevěděla, že mamku odvezli do porodnice. Když se narodil bráška, nepustili mě k němu, jen tátu a mně dali do ruky mobil, ať zkusím ještě jednou zavolat sestře. Vzala to a já jí nadšeně řekl, že máme bratříčka. Byla štěstím bez sebe.
„Hned tam budeme,“ slíbila. „Miluji vás všechny,“ a zavěsila. To byla její poslední slova. Měli s přítelem autonehodu, oba podlehli zraněním. Tak moc spěchali, že...“ zradil ho hlas. Předklonil se a sevřel tvář do rukou. Charlie zrozpačitěl, věděl, že je dobře, že to nedrží v sobě, jako to dělal po všechny ty roky, ale zoufale netušil, co by měl teď udělat. Soucitně ho poplácal po rameni. Nebylo to moc, ale zabralo to.
„Promiň. Já... ani po těch letech na to nedokážu zapomenout. Asi proto, že jsem byl poslední, kdo s ní mluvil. Neříkej to Nathovi.“
„Proč ne?“ nechápal Charlie.
„Nechci už o tom mluvit. Řeknu mu to, až budu připravený. Angie je... byla... prostě, prosím, neříkej mu to.“ Charliemu se to nelíbilo, ale slíbil mu to. Na jeden den toho bylo až moc. Tohle bude řešit později. Třeba se ho na to Jonathan zeptá sám. Jenže Nath je moc mírný, nebude trvat na odpovědi. Netušil, že Malcolm je ten typ, co si drží všechno zavřené uvnitř, ale to nikdy člověk nepozná, dokud to nevyplave na povrch. Nejspíš se s její smrtí nikdy nevyrovnal. Napadlo ho, že to musel mít opravdu těžké, přišel o milovanou sestru a rodiče měli navíc starosti s právě narozeným synem, takže zůstal sám a nikdo si nevšiml, že uvnitř má stále otevřenou ránu. A pak navíc ty hádky s rodinou...
„Je pozdě, půjdu spát,“ zívl Charlie. „Díky, že jsi mi to řekl.“
„To nestojí za řeč,“ usmál se Mal unaveně nazpátek.
„Ale jo. Rád jsem se dozvěděl něco víc,“ a odešel do pokoje. Malcolm si oddechl. Takhle to vůbec neplánoval, ale vydařilo se to. Nádobí jen sklidil ze stolu, umyje ho zítra, vzal telefon a vytočil Nathovo číslo.
Charlie se rychle převlékl a vklouzl do postele. Byl příliš unavený, než aby to celé vyprávěl Derekovi. Na to bude mít zítra celý den. Zaslechl z vedlejší místnosti hlas.
„Ahoj, Nathe. Ne, nic se neděje. Poslyš, potřeboval bych s tebou o něčem mluvit...“ Charlie spokojeně zavřel oči. Tak to má být, řekl si, tohle je Nathovi dlužný, nebýt jeho, Charlieho by ani nenapadlo ptát se na prarodiče. Když za ním o chvíli později Malcolm přišel, že by potřeboval odjet za Nathem, jen ospale zamručel souhlas.
„Ráno tu budu, abych tě mohl hodit do školy,“ slíbil Mal.
„Nemusíš, zavolám Dereka,“ zamumlal ze spaní.
„Určitě? Vždyť sotva vnímáš, zapomeneš na to,“ nevěřil mu.
„Tak mi nech vzkaz. Nemusíš se vracet, užijte si noc a ráno to v klidu dospěte.“
„Díky, Charlie, dobrou noc.“ V odpověď mu přišlo jen tiché oddychovaní. Potichu se vyplížil z pokoje, zavřel za sebou dveře, popadl klíčky od auta a vyrazil. Neměl chuť na sex, ale nepochyboval o tom, že se mu nebude chtít odcházet od Natha. Ne po tom, s čím se mu Charlie svěřil.
„Řekl mi, že prý o tebe bojoval a dá si záležet, aby tě neztratil. Protože... protože je pro něj prý zázrak, že jste spolu, takže si tě bude hlídat.“
Těšil se, až ho znovu uvidí, jako by ho neviděl před několika hodinami v práci. Nikdy mu neřekl o své rodině, ale teď byl rozhodnutý to změnit. Věděl, že Nath bude naléhat, aby si s nimi promluvil, a že na ně bude nadávat, jak mohli něco takového udělat. Docela se těšil. Konečně mu lidi neříkali, že je odporná hromada hnoje, konečně poznal někoho, kdo s ním souhlasil. Kdo si ho vážil i proto, že se nezměnil jen kvůli rodičům. A nebyl to jen jeden člověk. Charlie, Jonathan a kdo ví, jestli nebudou další. Uvědomil si, že na světě jsou další stovky lidí, kteří prochází nebo prošli tím samým. A k tomu mu dopomohl Charlie.
Děkoval Emmě, že dala život tak úžasnému člověku. A děkoval za to, že má Jonathana, který ho naučil nést svůj úděl s hlavou vztyčenou a nestydět se za to, že je gay.
„A taky řekl, že on je to nejlepší, co můžeš mít,“ a Malcolm věděl, že je to pravda.
Ráno bylo krušné, Charliemu se vůbec nechtělo z postele. S mohutným zíváním se vyhrabal zpod peřiny a s ještě zalepenýma očima šel do koupelny. Studená voda ho probrala. Umyl se a až když se vrátil do kuchyně, došlo mu, že je v domě podivné ticho.
Vzpomněl si na večeři předchozího dne a s úsměvem šel zavolat Derekovi, aby si pro něj přijel. Jestli jeho ráno bylo strašné, nechtěl vidět, jak hrozně se muselo vstávat Malcolmovi. Přece jen strávil celou noc s Nathem. Přemítal o tom, co se večer dozvěděl. On sám neměl další rodinu, ale nebylo to to samé. Přišel o ní, kdežto Malcolma zavrhli. Vlastní rodina ho vydědila, vyhnali ho, zbavili se ho jako zavšiveného psa.
Z myšlenek ho vyrušil zvonek. Probral se a šel otevřít. Všechno převypráví svému příteli a hned mu bude líp.
„Ahoj, tak jak bylo?" zeptal se Derek hned ve dveřích. Charlie ho vtáhl dovnitř a záludně se šklebil. Mají ještě pár minut, než budou muset vyrazit do školy...