Ozvěny minulosti (4/8)
„Dnes nemůžu zůstat, slíbil jsem synovi, že ho odvezu. Má příští týden prázdniny a tak jede ke kamarádovi na chatu. Dodělám to doma přes víkend." Šéf se díval za zády mizejícího Malcolma a nevěřícně kroutil hlavou.
„Nevěděl jsem, že má syna," konstatoval pak se otočil na vedle stojícího Jonathana: „Jak je jeho syn starý?"
„Bude mu osmnáct," odpověděl Nath vyrovnaně.
„Cože? Ale není ženatý, že ne?"
„Ne, to není." Šéf se na něj pokradmu podíval. O nich dvou kolovaly zvláštní zvěsti. Proto byl překvapený, když slyšel o synovi. K tomu nemanželské dítě. Nejspíš nějaká mladická nerozvážnost, připomněl si, když zvážil věk Malcolma a jeho syna. Navíc to nebyla jeho starost. Dokud si drželi pracovní tempo, nebyl důvod ke stížnostem. To, co dělají ve svém volném čase opravdu, nebyla jeho věc.
„Tak já se vrátím do práce. Večer mu donesu projekt, ať má o víkendu co dělat," poznamenal Jonathan a nechal ho tam stát. Tiše se zavřel u sebe v kanceláři. Nespěchal, věděl, že má času dost. Kdyby nebyl jeho spolupracovník Mal, musel by práci odevzdat ještě ten večer. Ne každý dokázal tolerovat rozmary umělců a ponechat je pracovat vlastním tempem na úkor svého času. Vlastně měl štěstí, díky svému talentu si šéfa rychle naklonil, takže měl větší volnost. Jenže i dobrá vůle má své meze. Poznal, kdy musí makat a kdy se může bavit. Když začínal, byl doopravdy jen nezodpovědný frajírek. Myslel si, že díky talentu je výjimečný a všichni s ním podle toho budou jednat.
Povzdechl si a otevřel rozpracovaný projekt. V celé budově bylo ticho, hodně zaměstnanců chodilo domů v pátek dřív. Nath nerad pracoval sám, ale Mal s ním odmítl být v jedné kanceláři, protože by pak nemohli pracovat ani jeden. A tak, zatímco on sám měl prosvětlenou a prostornou kancelář s dalším spolupracovníkem z designového, za ním musel chodit přes půl patra do společného kanclu, kde se před monitory krčilo spousty nudných stereotypních živitelů rodin.
Jonathan si, když potkal Malcolma, připadal, jako by v blátě našel zlatou minci. Svým způsobem měl už dost umělců, kteří byli všichni jako on, ale nikdy by ho nenapadlo, že by chtěl někoho z těch šedých myší zalezlých v kanceláři po celé dlouhé dny. A k tomu navíc se zvykem štěkat na lidi kolem. Tedy alespoň tak mu to tehdy připadalo, protože si lidí kolem všímal jen na těch pár minut, co s nimi mluvil. Vlastně ze začátku ani netušil, že se tak Mal chová jen k němu.
Zamyšleně se podíval z okna a nechal projekt projektem. Vzpomínal na své začátky v současné firmě. Z té předchozí odešel, protože se mu nezdála dost dobrá a stejně tak z těch ostatních. Nikde nevydržel dlouho. Bavil se, flirtoval se všemi kolem a když to začalo skřípat, sebral se a odešel. Proto to byla jen voda na jeho mlýn, když vybrali ze sta lidí právě jeho, aby pracoval pro tak významnou firmu. Zpočátku ji bral jen jako další stupeň k prestižním, světově známým společnostem.
Pamatoval si, jak mu poprvé představili Malcolma. Čekal, že dostane nějakého starého bručouna, který ho bude nutit pracovat, jako posledně. Bral práci jako přítěž, něco nutného a otravného v mezičasech zábavy. Jenže když stál před ním jen o něco málo starší muž, cosi v něm hrklo.
„Třeba s ním bude zábava," říkal si. Prohlížel si ho a čím dál víc si uvědomoval, že je to nejlepší spolupracovník, jakého kdy měl. Zářivě se na něj usmíval, bohužel se mu dostalo akorát ledového pohledu.
Jak šel čas, přistihl se, že na něj myslí skoro neustále. Jenže ať se snažil sebevíc, Malcolm všechny jeho pokusy nekompromisně smetl. Když jim skončila spolupráce na projektu, vydupal si ho na další. Malcolm byl ještě podrážděnější a dokonce na něj křičel. Nath dobře věděl, že si na rozdíl od něj nemůže Mal dovolit přijít o práci a tak radši zatne zuby a snaží se to s ním vydržet. Ale to Jonathanovi nestačilo. Přestal si všímat všech ostatních, dokonce i té milé blondýnky ve vrátnici, a o to víc se věnoval Malovi.
Odmítal se vzdát. Kvůli své hrdosti a taky měl zvláštní pocit, že to není beznadějné. Už jen proto, že Karen z účtárny se prý Malcolm přiznal, že preferuje muže. Kdyby měl radši ženy, možná by se vzdal, nebo by se snažil ho přeorientovat, ale takhle naprosto nechápal, kde dělá chybu. Vždyť jsou oba mladí a nezadaní, to si zjišťoval obzvlášť pečlivě, tak proč ten odpor?
Navíc mu občas viděl na očích, že by chtěl, že se taky cítí osaměle a pokaždé, když si toho všiml, všechno se v něm sevřelo a vyburcovalo ho k ještě větší snaze. Až jednou se opět hádali. Malcolm jako obvykle zuřil kvůli blížícímu se termínu.
„Pokud nedokážeš udělat práci včas, dělej něco jiného. Když na to nemáš, vypadni!"
„Proč křičíš? Termín je až pozítří! Do té doby to stihnu!"
„A napadlo tě někdy, že já pak musím stihnout udělat materiál? Že mi na to půlhodina před odevzdáváním nestačí?"
„Ne půlhodina, můžeš to tu mít zítra ráno."
„Jestli to dokážeš udělat za jeden večer, proč jsi to neměl už před týdnem? Všechno necháváš na poslední chvíli! Jak můžeš být tak nezodpovědný? Není žádný čas na opravení chyb a sotva stíhám dát dohromady celý model." Odmlčel se a chvíli se na něj jen zuřivě díval.
„Pokud nemůžu vyrobit pořádný model, je to plýtvání tvým talentem. Ten ti sice rozhodně nechybí, ale jsi takový idiot, že na talentu nezáleží. Nebudu pracovat celé noci jen kvůli jednomu flákači. Ty roky života, o které jsem kvůli stresu při spolupráci s tebou přišel, mi za to nestojí!" Pak se otočil ke stolu a srovnal si papíry, aby je mohl strčit do tašky a odejít.
„Po tomhle projektu končím. Je mi jedno, že budu muset jít jinam, někde mě určitě zaměstnají. Vlastně nechápu, proč jsem to neudělal dřív," skončil tiše. Jonathan šokem oněměl. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by vážně odešel. V panice roztočil myšlení na plné obrátky. Něco musím udělat, musím ho zastavit, jinak odejde, děsil se. Mal si sbalil věci a chtěl odejít, ale Nath mu zastoupil cestu.
„Zítra." řekl rozhodně, „Budeš to mít zítra ráno. I s popisem," dodal. Malcolm se mu podíval zpříma do očí.
„Zítra," souhlasil. Ten den Nathan pracoval jako o život. Pracoval celou noc, dokonce rozvrhl i přibližné materiály, aby mu to ulehčil. Ráno, když Malcolm přišel do práce, u jeho stolu už čekal Nath s flashkou v ruce. Beze slova ji zapojil a pak ukázal plány. Následovala půlhodinová diskuze, během které dohodli detaily. Potom už se Malcolm pustil do práce. Jonathan stál za ním s rukou upřenou na opěradle a pozoroval ho.
Chvíli se díval na tvořící se projekt, ale zanedlouho mu pohled sklouzl na jeho rameno. Chtěl se ho dotknout, obejmout ho, jenže projekt měl teď nejvyšší prioritu a navíc pokud tu byla ještě nějaká šance, tímhle by byl naprosto v koncích. Stoupal pohledem výš až k odhalené kůži. Sevřel opěradlo pevněji. Místečko těsně za uchem volalo po polibku. Jak rád by ho laskal na krku, miloval šeptání sladký slůvek. Proč právě on? Ze všech pracovníků si musel vybrat toho nejméně přístupného, ale nedalo se nic dělat, nikoho jiného už nechtěl. Bylo to poprvé od puberty, co po někom toužil tak silně. Jako posedlý se hnal za ním a on mu pořád bez sebemenší námahy unikal.
„Ani na to nemysli," řekl náhle chladně Malcolm. Nath si uvědomil, že už delší dobu upřeně zírá na jeho krk a taky že ho Mal pozoruje přes odraz monitoru.
„Promiň," zamumlal rozpačitě a pro jistotu se trochu odtáhl. Malcolm zvedl obočí, ale nekomentoval to. Bylo to totiž poprvé, co ho slyšel upřímně se omluvit.
„Male... víš... jak jsi říkal..." začal tiše Nath. „Vážně chceš... odejít?"
„Jo, naprosto vážně," odpověděl a přitom se dál věnoval projektu, jako by jen odpovídal na počet kostek cukru do kávy.
„Jen kvůli mě?"
„Přesně tak."
„Nechci, abys odešel," řekl tiše a bylo mu jedno, že tou dobou byli v kanceláři ještě čtyři další lidi. Beztak už všichni dávno věděli, o co mu jde.
„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš? Kromě toho nevěřím, že se můžeš změnit."
„Já to dokážu! Budu odevzdávat práce včas, slibuji. A přestanu tě uhánět. I já vím, kde jsou meze. Dokážu se držet zpátky a brát práci vážně. Jen... neodcházej." Nevěděl, co víc říct. Malcolm se otočil na židli obličejem k němu a podrobil ho zkoumavému pohledu. Jonathan viděl, že mu nevěří. Jenže výpověď a hledání nové práce nebyla zrovna jednoduchá záležitost a tak nakonec Malcolm souhlasil.
„Zkusím to." Nath měl sto chutí ho obejmout a začít křičet radostí. Ovládl se a široce se usmál.
„Nebudeš litovat."
„Nejspíš budu, ale co se dá dělat," povzdechl si Mal a vrátil se zpátky k projektu. Od té doby si dával Nathan záležet na dodržení slibu. Nebyl sice nejpilnější pracant, ale když Malcolm přitvrdil, bez reptání se věnoval práci. Najednou ho to začalo bavit. Se zaujetím probírali projekty klidně celé hodiny. Napětí mezi nimi opadlo a dokonce spolu vycházeli i mimo práci, dokázali si povídat o obyčejných věcech a Malcolm se přestal tolik mračit. Když nebyl ve stresu, měl i smysl pro humor a jeho sarkasmus si Nath ihned zamiloval. Třeba když se ho jednou ptal, proč neřekl šéfovi, že mají projekt už hotový.
„Protože kdybych to udělal, zkrátil by nám příště čas. Nechceš přece víc pracovat, ne? Takhle máme týden do uzávěrky, kdy nemusíme nic dělat," usmál se Mal spiklenecky a z jeho úsměvu se Nathovi málem zatočila hlava.
Poprvé v životě se učil kompromisům, víc než to, vycházel mu často vstříc, aby mu dokázal, že to s ním myslí vážně. Dokonce kvůli němu přestal kouřit, když zjistil, že ho to odpuzuje. Dospěl, choval se rozumně a i když v cestě za svým cílem stále nebral ohledy na ostatní, byl o hodně méně sobecký. Malcolm si té změny všiml a byl rád, že konečně bere práci vážně. O dost míň se mu líbilo, že zároveň zvážněl, co se týkalo jejich vztahu. Předtím mohl všechny snahy smést snadno tím, že se jen Nathan baví, vždyť flirtoval se všemi nehledě na pohlaví. Sice mu pořád mohl připomínat, že s málokým vydržel víc jak týden, ale věděl, že se dlouho na minulost moct vymlouvat nebude.
Naopak Jonathan konečně cítil, že dělá pokroky. Věděl, že i Mal má slabší chvilky, kdy se cítí sám, a snažil se jich využívat. Bylo vlastně jen otázkou času, než se dali dohromady. Ale ani potom to neměl jednoduché. Malcolm nechtěl uznat jejich vztah, Natha to stálo ještě mnoho sil, než konečně jeho partner kapituloval a stal se z nich pár se vším všudy. Už spolu málem i bydleli, když vtom zasáhlo jedno parte s dávno zapomenutým jménem.
S povzdechem zavřel projekt. Ne, dnes rozhodně není den na práci. Měl Charlieho rád a nic mu nevyčítal. Akorát se to celé strašně zkomplikovalo. Naštěstí celý příští týden tu budou jen oni dva jako za starých časů. Zamyšleně stáhl soubor na disk a vypnul počítač. Práci dodělá o víkendu.
Možná by ho mohl přemluvit, aby Charliemu o nich dvou řekl. Byl si jistý, že ho už tak nenávidí, že by se tím nic nezměnilo, ale Mal to měl těžší. Vážně by to zpochybnilo jeho roli otce? Podlehne Charlie předsudkům? Je to přece Malcolmův syn, sám tu podobu viděl. Přesto plně chápal jeho obavy, sice se už dávno smířil s tím, že mít děti nebude a ani po nich nikdy netoužil, ale věděl, co znamená pouto mezi otcem a synem.
S úsměvem se loučil s lidmi kolem, i když většinu z nich vůbec neznal, a opustil budovu. Čekal ho překrásný týden, proč by si měl kazit náladu starostmi. Chvíli byl v pokušení vyndat mobil a zatelefonovat Malovi, ať pro něj přijede, ale rozmyslel si to. Byl den jako stvořený na procházku, tak proč toho nevyužít?
Malcolm naposledy zkontroloval celý byt. Nikde nebyla ani stopa po dalším obyvateli. Zatímco byl Charlie s kamarády na chatě, Nath toho využil a prakticky se k němu nastěhoval. Po celý týden byli pořád spolu. Smutně si povzdech, zamkl byt a sešel po schodech k autu, kde už na něj čekal jeho milenec. Ani jeden z nich ještě nechtěl konec, oba by dali kdovíco za to, aby mohli mít ještě jeden týden. Ale má to i světlou stránku, pomyslel si s úsměvem Mal, konečně se v noci vyspím.
Dorazili před Jonathanův byt, kde ho měl vysadit a jet pro Charlieho. Jenže nějak se jim nechtělo rozloučit se, seděli v tichu a vzpomínali na minulé dny.
„Víš,“ řekl po chvíli Nathan, „tak by to mohlo vypadat, kdybychom spolu bydleli.“
„Je tu Charlie,“ zavrtěl hlavou Mal.
„Tak alespoň přes víkendy, vždyť je v nejlepším věku, určitě nebude mít problém zmizet někam na dva dny.“
„Sobče.“
„Tobě se to snad nelíbilo?“ naklonil se k němu blíž. „Co třeba letní prázdniny? Určitě bude chtít nějak jet. Třeba vyjet si někam s nějakou dívkou, nebo tak.“ To už byl jen pár centimetrů od jeho rtů.
„Pokud bude někam chtít jet, pak ano. Ale nebudu ho kvůli tobě vyhazovat z domu,“ souhlasil Malcolm a přivřel oči při polibku. Nath se neudržel, věděl, že má zase na několik týdnů smůlu, jen ten krátký čas mezi prací, který si urvou pro sebe. Už teď mu bylo smutno.
„Hej, počkej, neříkej, že po dnešním ránu nemáš dost,“ usmál se Malcolm, když najednou pod ním povolilo sedadlo a sklopilo se do vodorovné polohy.
„Tebe nemám nikdy dost,“ odpověděl sebevědomě.
„Charlie...“ namítl Mal, „je čas... musím... slíbil jsem, že tam budu...“ Nathan si povzdechl a narovnal se. Měl pravdu, Charlie už čeká. Kdyby kvůli tomu přijel pro něj pozdě, bude na něj Mal naštvaný hned dvakrát. Že se zpozdil a pak taky když se posledně milovali v autě, upadl Jonathan v nemilost na celé dva týdny, než se nad ním majitel auta smiloval.
„Dobře, máš pravdu, Charlie čeká... Už jsem ho dlouho neviděl –“
„Neviděl jsi ho stejně jako já týden,“ zabručel Malcolm zatímco narovnával sedadlo.
„Vážně? To už je taková doba... Co kdybych přišel někdy na večeři? Třeba koncem příštího týdne? A obstarám jídlo,“ dodal, když viděl jasné „ne“ na jeho obličeji.
„Zeptám se Charlieho, jestli by mu to nevadilo,“ povzdechl si. „Ještě něco?“
„Jen tohle,“ a naklonil se pro poslední polibek. „Pozdravuj Charlieho.“ Elegantně vystoupil a Mal se za ním smutně díval, dokud nezmizel u výtahu z garáží. Pak nastartoval a vyrazil. Ubíjelo ho mít dva životy, přes den se tvářit jako vzorný taťka a jen co syn odjede... Zrudl. Měl by to Charliemu říct, už u něj bydlel skoro dva měsíce. Pan Adams se u nich párkrát stavil a dokonce i Greg a Sophie. Jen toho Dereka ještě neviděl, třeba by mohl Charliemu navrhnout, aby ho někdy pozval.
Vzpomněl si na Nathovo samopozvání. To byl prostě jeho styl, nečekal, až bude pozván, když něco chtěl, přímo si o to řekl. Navíc věděl, že je na to Malcolm zvyklý a pokaždé mu vyhověl. Stejně neměl na výběr, Nathovy přesvědčovací schopnosti byly absolutní. Jenže jak to navrhnout Charliemu? Byl si jistý, že se mu nebude chtít večeřet u jednoho stolu s ním. Dva nejdůležitější lidé v jeho životě a nemůžou se snést. Potřeboval by, aby Charlie jejich vztah přijal, záleželo mu na tom. A pokud si nebyl jistý, že je alespoň na šedesát procent přijme, nemůže o tom ani být řeč, i když bude Nath prosit jakkoliv. Oba je už nebavilo schovávat se.
V myšlenkách dojel až na určenou zastávku autobusu, kde ho měl nabrat.
Charlie netrpělivě vyhlížel. S Derekem se rozloučil už před pěti minutami, i když s ní chtěl počkat až do Malcolmova příjezdu. Charlie mu to zamítl s tím, že by se pak nemohli pořádně rozloučit, nechtěl riskovat, že si Mal něčeho všimne. Ani on nechtěl jet domů.
Ze začátku to vypadalo, že moc času pro sebe s Derekem mít nebudou. Na chatě jejich kamarádky Jane s nimi bylo ještě asi šest dalších spolužáků a přátel. Sice se jim povedlo sem tam zůstat na chvíli o samotě, ale málokdy na delší dobu a k tomu pořád hrozilo, že by někdo mohl přijít. Ke konci už to Derek nevydržel, zašel za Jane a požádal jí, jestli by tam oni dva nemohli zůstat o den déle.
„No, nebyl by to problém. Sepíšu vám, co se musí před odjezdem udělat a pak mi klíč po příjezdu vrátíš, ale... co tu chcete sami dva dělat?“ nechápala Jane.
„Takže by to šlo?“
„Jo, šlo by to... ale –“
„Jsi náš zachránce, díky, Jane,“ usmál se vesele a štěstím jí vlepil pusu na tvář. Smějící od ucha k uchu se vrátil k ostatním. Jane to nechápala, ale když viděla Charlieho pohled, který to celé sledoval, začínala tušit.
„Co to mělo znamenat?“ dožadoval se Charlie vysvětlení.
„Znamenalo to: „Díky, že mě tu necháš s mým milencem den navíc,“ nebo tak nějak,“ zářil nadšeně.
„Cože?“
„No, nepodal jsem to takhle, vlastně jsem jí ani neřekl proč,“ pokrčil Derek rameny. Charlie se rychle rozhlédl kolem, popadl ho za ruku a odvedl stranou. Tam ho objal a sdílel s ním jeho nadšení.
Jane dokonce ani ostatním neřekla, že je tam nechala déle. Zatímco všichni odjížděli společně už odpoledne, pro Charlieho měl táta přijet až navečer po práci. A Derek tam s ním samozřejmě čekal, aby se těch několik hodin nenudil, když byl na motorce a mohl odjet kdykoliv. Takže jim tam vlastně nechala Jane klíče, aby mohli čekat hezky uvnitř v teple.
Oba jí byli neskonale vděční, poslední den spolu strávený ve stařičké chatě s úžasným krbem a nádherným výhledem do údolí byl prostě perfektní. A co teprve noc, celé dopoledne pak prospali. Nechtělo se jim dobalit, uklidit dům a zamknout za sebou ten malý ráj. Přemýšleli, jestli by jim někdy zase Jane chatu nepůjčila.
Spolu s Derekem odnesli jeho věci na určenou zastávku a pak tam s ním chvíli čekal, než se museli rozloučit. Zasněně se díval, jak Derek nasedá na motorku, nastartuje motor, nakloní se pro polibek na rozloučenou a pak už jen vzdalující se záda za rachotu motoru. Smutně si sedl na lavičku a strčil ruce do kapes. Co asi Malcolm dělal celý ten týden? Nejspíš pracoval, křičel na Jonathana a to bylo pravděpodobně všechno.
Nechtěl by mít spolupracovníka, jako byl Jonathan. Jeho sebevědomí se mu neskutečně protivilo. Jen doufal, že se mu po něm nestýskalo tak, že hned druhý den přijde Malcolma jako by nic navštívit.
To už si všiml stříbrného auta. Zastavilo přímo před ním, obešel ho, hodil batoh do kufru a nasedl dozadu. Vždycky radši seděl vzadu, i když ráno jezdil pokaždé vepředu, aby nevypadal před ostatními jako malé dítě, když už ho vždycky vezl až před školu. Vzadu měl víc soukromí.
„Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se z vesela Malcolm. Vypadal trochu přetaženě, ale to bylo u něj normální.
„Super, akorát jsem trošku unavený. To víš, poslední noc se člověk moc nevyspí.“ Byla to pravda, tradičně se poslední noc slavilo, ale Malcolm si to uplatnil na svojí poslední noc a zrudl.
„Takže všechno v pořádku?“ zeptal se rychle, aby to zamluvil. „Žádná rozbitá okna, chalupa neshořela nebo tak něco?“
„Ne, všechno v pořádku.“
„To jsem rád.“ Pak jeli chvíli v tichu a Charliemu došlo, že by měl něco vyprávět. Chvíli mluvil o tom, co společně podnikali, příležitostně použil pár jmen, aby to nevypadalo, že něco tají a zmínil se, že tam s ním byl Derek.
„Ostatní už odjeli vlakem dřív,“ vysvětlil, kde je zbytek lidí.
„Jestli jsi chtěl jet s nimi, měl jsi mi to říct,“ řekl překvapeně Malcolm, nechtěl působit jako tatík, který musí syna všude vozit, protože mu nevěří, že tam opravdu bude.
„To je v pořádku, Derek tu byl stejně na motorce tak...“ nedořekl. Protože ve vlaku by to bez Dereka nebylo ono, chtěl říct. I kdyby nezůstávali o den déle, stejně by radši jel autem, kde se mohl po cestě i prospat.
„Chápu,“ přikývl Malcolm, přestože to moc nechápal. V zrcátku zahlédl Charlieho výraz, když mluvil o Derekovi, a z toho usoudil, že si ti dva musí mít neuvěřitelně blízko. Jeden bez druhého ani ránu? Tak nějak by to popsal. Vlastně valná většina věcí, které jeho syn dělal, zahrnovala Dereka. Přesto všechno o něm Malcolm vlastně moc nevěděl. Po další odmlce přerušil ticho.
„Abych nezapomněl, Nath by se rád k nám pozval na večeři.“
„Cože?“ vyprskl Charlie smíchy. „Cože by rád?“
„No, rád by s námi dvěma povečeřel, ale než jsem mu to mohl schválit, chtěl jsem na to slyšet tvůj názor. Obvykle se pozve bez ohledu na mě, ale protože chce večeřet i s tebou, musí si počkat na souhlas,“ vysvětlil klidně Malcolm.
„Proč chce, abych tam byl já? Klidně se můžu navečeřet někde jinde...“
„Asi možná tě chce lépe poznat, co já vím,“ povzdechl si Mal. „Občas mu do hlavy nevidím ani já. Vážně o to stojí, byl by to jen jeden večer...“ smlouval.
„Celý večer sedět u stolu s panem Šklebem?“ vyděsil se Charlie.
„Můžu ti „pana Škleba“ posadit ke stolu tak, abys na ten jeho škleb vůbec neviděl,“ odpověděl a měl co dělat, aby se nesmál. Až tuhle přezdívku uslyší Nath, to mu sklapne hřebínek, bavil se tou představou.
„Když on se na mě pořád dívá tak... jako bych byl zvířátko na hraní, nebo tak nějak,“ řekl tiše Charlie. Nechtělo se mu ani co by se za nehet vešlo, ale bylo mu jasné, že se večeři nejspíš nevyhne. Mal se zarazil, chvíli pátral v paměti a pak si vybavil Nathův výraz.
„O tom si s ním promluvím,“ oznámil rozhodně, vůbec se mu nelíbilo, že by se takhle měl někdo dívat na jeho syna. „Neboj se, já si ho ohlídám.“ Charlie se divil té změně tónu, o to víc ho to utvrdilo v přesvědčení, že s ním má Jonathan opravdu nějaké vedlejší úmysly, když se ho i jeho otec snaží chránit.
„Tak dobře,“ nakonec souhlasil. Doufal, že ho Malcolm opravdu ohlídá, protože nestál o to, aby ho celý večer balil kolega jeho otce.
„Díky, jsem rád, že ho nemusím posílat do háje. Víc neodbytného člověka jsem ještě nepoznal. Nejspíš by si stejně vymyslel nějaký způsob, jak se sám pozvat, aby to nešlo odmítnout,“ povzdechl si. V té chvíli si Charlie uvědomil, že to s ním Mal taky nemá lehké. Jestli ho musí taky neustále odhánět, pak se nedivil, že je věčně tak vyčerpaný. Nejspíš je Jonathan ten typ, co vyjíždí po každém muži v dosahu. A možná i po ženách, třeba je mu to jedno.
Dál už oba mlčeli a Charlie po čtvrt hodině usnul.
„Male, to je překvapení! Dlouho jsme se neslyšeli!“
„Jo, asi tři a půl hodiny. Nechápu, proč tak vyšiluješ, Nathe,“ odpověděl mu se sarkasmem v hlase.
„Vážně? Mě se to zdá jako týdny. Jak se má Charlie?“
„Je unavený, dal si něco k jídlu a hned šel spát.“ Přehodil si telefon na druhé ucho a nabral lžičkou kávu. Zalil hrnek vodou z rychlovarné konvice a telefon zase přehodil napravo.
„Mluvil jsi s ním o té večeři?“
„Jo, ptal jsem se ho. Poslyš, zmínil se mi o tom, že na něj koukáš jako... počkej, jak to bylo... jako na „zvířátko na hraní“, rád bych věděl, co to má znamenat,“ zpřísněl hlas.
„Co já vím, ty jsi jeho otec -“
„Nathe!“
„No jo, promiň.“
„Jestli tě někdy přistihnu, že se na něj takhle koukáš, už k nám ani nevkročíš, rozumíš?“
„Když co mám dělat... Na tebe se koukat nemůžu, protože tě vidím tak málo,“ zakňoural do telefonu.
„Prostě s tím přestaneš, jasné?“ zrudl Malcolm.
„Ty víš, že chci jen tebe.“ Mal zatnul ruce v pěsti. Tady vůbec nešlo o žárlivost a tohle ujištění nepotřeboval, přesto ho rád slyšel.
„Občas je tomu těžké věřit,“ zavrčel tiše.
„Jak tohle můžeš říct po tom posledním týdnu? Copak jsem se ti nevěnoval každičkou vteřinku z těch překrásných sedmi dní?“ bránil se ublíženě Nath.
„Jo, občas až moc.“
„Tak vidíš!“ zvolal a pak se na chvilku odmlčel. „Mám Charlieho rád, protože je tvůj syn. To je skoro součást rodiny. Jenže víš, jak je ti podobný, nemůžu odolat a neškádlit ho. Vždyť reaguje stejně jako ty!“
„Právě proto od něj drž pracky dál. Možná jsme si podobní, ale nejsme jeden člověk.“
„Dobře,“ povzdechl si, „budu se držet dál, když si to přeješ.“
„Díky.“
„Miluji tě.“
„Já taky.“
„No tak, proč to nezopakuješ celé? Už jsem ta dvě slůvka neslyšel tak dlouho...“ prosil.
„Charlie je hned vedle,“ zamítl Mal.
„Ale za dveřmi, neuslyší to. Vždyť jsou to jen dvě slova.“
„Jestli je chceš slyšet, přijď si v pondělí během polední pauzy, pak ti je rád řeknu,“ usmál se. Věděl, že Natha dovádí k šílenství, když ho odmítá a bez výčitek toho využíval, protože on také používal všechny možné prostředky, aby dosáhl svého. Jenže tentokrát mu to vážně chtěl říct. Zaslechl náznak strachu v jeho hlase a byl si jistý, že má Nath noční můry z toho, že se kvůli Charliemu rozejdou. Nechápal, proč zrovna on, Jonathan si mohl vybrat skoro kohokoliv. Neviděl na sobě nic tak úžasného a přesto byl pro něj hlavní prioritou.
„Beru tě za slovo, přijdu. Počkej! Ty jsi zamluvil tu večeři! Co na to Charlie říkal?“
„Souhlasí,“ odpověděl a pro sebe se usmál, když zaslechl zavýsknutí. „Pamatuj, co jsi slíbil,“ připomněl mu.
„Jasně, budu.“
„Víš, má pro tebe přezdívku.“
„Jakou?
„Pan Škleb,“ zasmál se Malcolm.
„Cože? Proč?“
„Nathe, viděl jsi někdy zrcadlo?“
„Jo, asi tak před pěti minutami jsem se šel podívat –“
„Tak se příště na sebe zkus usmívat, stejně jako to děláš v přítomnosti Charlieho. A pak se na sebe dívej hodinu v kuse, možná pochopíš.“
„Hej, chceš tím snad něco naznačit?“
„Možná,“ culil se Mal a nepřítomně si míchal kávu.
„Budu se tvářit, že jsem to neslyšel.“
„Jak chceš. Poslyš, mám ještě nějakou práci. A v neděli musím jet něco zařídit, takže to budeš muset vydržet do Pondělka beze mě.“
„Cože? To snad ne!“
„Teď si měl celý týden, to ti nestačí?“ pak se zarazil. „Že se vůbec ptám.“
„Přesně tak, ten týden bylo jen vynahrazení si těch mnoha předtím.“
„Ty se nikdy nezměníš.“
„Měl bych snad? Každopádně pozdravuj Charlieho. A vzkaž mu, že jsem poctěn pozváním na večeři.“
„Jo, to mu vzkážu, alespoň se zasměje.“ Nath poslední poznámku ignoroval.
„Takže až v pondělí? A můžu ti alespoň zítra zavolat?“
„Neříkej, že se ti stýská už teď.“
„Stýská se mi už ty tři a půl hodiny, co jsem tě viděl naposledy. Myslím, že se během polední pauzy nestihneš najíst.“ Mal zrudl.
„Chceš mě umučit hlady?“
„No, bylo by to moc příjemné mučení... a úplně prázdný žaludek bys mít nemusel...“
„V pondělí!“ vystřelil Malcolm a okamžitě přerušil hovor. To tak ještě potřeboval, aby mu Nathan připomínal, co všechno spolu dělali. Nakonec si kávu odnesl do pokoje k počítači a oddechl si. Pozvání měl z krku. Snad se bude umět chovat. Doufal, že pochopil, že to myslí smrtelně vážně, protože pokud ano, mohl si být jistý, že ze sebe Nath vydá to nejlepší. Když chtěl, měl neuvěřitelnou sebekontrolu. Jen musel chtít.
Charlie ležel v posteli, ale nespal. Jen odpočíval, sice původně chtěl dohnat spánkový deficit, ale nějak nemohl usnout. V ruce držel mobil, který co chvíli zavibroval při příchozí zprávě. Jen tak se válel a poslouchal zvuk kolem.
„Tak moc bych te chtel drzet v naruci,“ přišla mu zpráva. Usmál se a bleskově odepsal. Z obýváku zaslechl Malcolma telefonovat. S kým asi mluví? Poznal ten nekompromisní tón, který používal vždycky, když mluvil s Jonathanem. Nejspíš mu volá kvůli té večeři, řekl si. Znovu odepsal na SMS a tón hlasu ve vedlejší místnosti se změnil. Mluvil dost potichu, ale Charlie stejně hovor neposlouchal.
Držel v ruce mobil a pozoroval tapetu na displayi. Byla na ní fotka, Charlie a Derek, když spolu tenkrát slavili výročí. Malcolmův hlas se znovu změnil, tentokrát na neznámý tón. Charlie zbystřil. Tenhle hravý tón u něj ještě neslyšel. Nejspíš musí být hodně dobří přátelé, když se takhle dobírají, řekl si. To té doby moc nechápal, jak spolu můžou ti dva vycházet. Možná, že Malcolm má taky rád pošťuchování jako Jonathan, akorát to nedává najevo.
Charliemu se to nelíbilo, měl pocit, že si Malcolm zahrává s ohněm, ale zároveň věděl, že on je jediný, kdo dokáže Nathana udržet na uzdě, takže jim přátelství přál. Bavil se představou, že zní jak dva milenci. Bylo mu to k smíchu už jen proto, že to bylo tak absurdní. S úsměvem přijal další zprávu a napsal Derekovi o tom, jak byl přinucen večeřet s panem Šklebem.
„Ale Malcolm slibil, ze mu domluvi. Tak snad to bude v poradku,“ napsal.
Náhle zaslechl od vedle rázné: „V pondělí!“ a bylo ticho. Že by to přece jen Malcolm přepískl? Nebo spíš Jonathan? Na tom nezáleželo. Mobil v ruce opět zavibroval.
„Kdyby se cokoliv delo, napis a ja mu prijedu rozbit cifernik.“ Charlie se doširoka usmál. Miloval, když Derek žárlil, protože se tak vždycky ujistil, jak moc pro něj znamená. Je krásné, když si alespoň něčím můžete být v životě jistí, pro Charlieho to „něco“ byl Derek, který vždycky stál za ním, ať se dělo cokoliv.
Moc se na tu večeři netěšil, ale bylo to nutné. Aby se mohli s tátou poznat navzájem, měli by poznat i své přátele. Třeba se z Jonathanových úst dozví něco víc o své matce i o Malcolmovi. Proto nakonec souhlasil, jen kvůli tomu byl ochotný přetrpět společnost toho frajírka. Tiše se mu roztančil palec po tlačítkách mobilu a zasněně Derekovi odepsal. Koneckonců bude to jen jeden večer, to ho nezabije, že?