Ozvěny minulosti (3/8)
V následujících dnech potkával Charlie Jonathana často.
„Promiň, Charlie, termíny se blíží, budu muset pracovat celou noc,“ omlouval se mu unaveně Malcolm.
„V pořádku,“ řekl Charlie. Jeho táta si zašel nahrát data z počítače na flashku a on osaměl v jídelně s Jonathanem. Letmo se na něj podíval, nechápal, proč se vždycky tak šklebí. Připomínal mu kočku Šklíbu z Alenky v říši divů, přesně tak na něj jeho široký úsměv působil. Pohled kočky na myš, který mu neskutečně lezl na nervy.
„Měl by jste se víc snažit, Malcolm říkal, že tyhle přesčasy jsou jen kvůli vám,“ řekl a modlil se, aby to neznělo tak nenávistně, jak to cítil.
„Mal si stěžoval?“ zeptal se Nath a tvářil se jako nevinnost sama.
„Měl by jste mu dát alespoň na chvíli oddech, není už nejmladší.“
„Cože? Jemu oddech? Vždyť –“ zarazil své rozčilení, nemůže mu přece říct, že v posteli je spíš on sám, kdo nestíhá. „Je jen o tři roky starší než já,“ zakončil upjatě. Charlie jen pokrčil rameny, vzal z lednice shake a vrátil se do pokoje. Jonathan za ním nechápavě koukal, měl pocit, že ho ten kluk nemá rád, ať se snaží sebevíc. Odmítal si s ním tykat, říkat mu jménem a vždycky mluvil s přehnanou zdvořilostí.
„Stalo se něco?“ zeptal se Malcolm.
„Ne, nic,“ zavrtěl Nath hlavou. Mal si toho nevšímal, byl unavený, termín už pozítří a byl si jistý, že ačkoliv dnes v noci spát nebude, jeho přítel ho rozhodně pracovat nenechá. Poslední dobou to s ním bylo přímo k nevydržení. Ale můžu si za to sám, přiznal si, nedokážu mu říct ne. Mlčky odešli z domu a nasedli do auta.
„Víš, tvůj syn si dělá o tebe starosti,“ nadhodil Jonathan cestou, „Vypadáš dost vyčerpaně, spíš vůbec pořádně?“
„Nemám čas na dodržování režimu a hádej, čí je to chyba,“ odsekl Malcolm. Nikdy si nedělal starosti, jestli ho svými slovy neranil. Podle něj měl jeho přítel hroší kůži a pokud si takhle uvědomí, jak moc mu komplikuje život, bude to jen plus. Navíc dobře věděl, že je na jeho podrážděnou náladu při stresu zvyklý a nebere ho vážně. V životě nepoznal nikoho vlezlejšího, než byl Nath, takže se nebál, že by ho kvůli takové maličkosti opustil.
„A vůbec, nemohl jsi počkat v autě? Naprosto nechápu, proč vždycky chceš jít až nahoru,“ přisadil si.
„Chtěl jsem vidět Charlieho,“ pokrčil rameny. „Když se s ním spřátelím, třeba nás dva vezme v pohodě.“
„Opovaž se mu cokoliv říct!“
„Neboj, stejně myslím, že mě nesnáší. Fakt zvláštní kluk, kdykoliv přijdu, tváří se, jako by mě nejradši vyhodil z okna. Co jsi mu o mě navykládal?“ Malcolma přešel vztek. Povzdechl si, takže i pan V-klídku-všechno-se-nějak-vyřeší má starosti.
„Ptal se na tebe a –“
„On se na mě ptal?“
„Jo a přestaň se culit a skákat mi do řeči. Ptal se, protože jsem mu vyprávěl o práci. Ukázal jsem mu několik tvých projektů, chtěl vědět, jak dlouho tě znám a tak.“ Nathan mlčel, přemýšlel, jak to udělat, aby se s Charliem sblížil. Malcolm se na něj koutkem oka podíval, ale hodil to za hlavu. Jestli je Charlie alespoň z půlky po něm, jak pořád Nath tvrdí, bude to v pořádku. Koneckonců on sám měl ze začátku problém s ním vycházet.
S úsměvem si vzpomněl na první den, kdy se potkali.
„Tohle je Jonathan Hall z návrhářského,“ přestavili mu ho. Sotva si s ním stiskl ruku, už mu lezl na nervy. Vlastně už od první chvíle, kdy ho spatřil. Další umělec, co si myslí, že je víc než ostatní, zamračil se. Všichni ti mladí, co sotva vylezli ze školy a práci brali jako jeden velký večírek, přesně takové nesnášel. A po prvním týdnu názor nezměnil. Musel sice uznat, že má talent, ale nevydržel být vážný déle než půlhodiny. K tomu měl další nechutný zvyk flirtovat se všemi kolem. Měl pocit, že si s ním hraje jako kočka s myší, ale svým způsobem ho to k němu táhlo. Měl styl, smysl pro humor a vůbec nebyl tak mladý, jak vypadal.
Po měsíci mu bylo víc než jasné, že si mezi všemi zaměstnanci vyhlédl právě jeho. Už jen kvůli tomu, že za ním chodil pod všelijakými hloupými záminkami a trousil hlášky jako: „Že jsi to ty, budu to mít hotové za hodinu,“ nebo „Jen jsem chtěl vidět tvůj úsměv.“ Nath totiž dovedl pracovat, když chtěl a v tom byl právě ten problém. Ukázalo se, že jediný Malcolm ho dokáže přinutit k práci a tak jim přikázali spolupracovat.
Malcolm z toho šílel, potřeboval se od něj držet co nejdál a oni mu ho hodili na krk. Zrovna když se v něm po těch letech probudila touha být s někým. Naopak Nath zářil štěstím, což ho zanedlouho přešlo, protože na něj Mal neustále křičel a dokonce mu řekl, že podá výpověď, protože už déle nesnese spolupracovat s někým tak zabedněným a nespolehlivým.
Tehdy hodil Jonathan zpátečku. Uklidnil se a začal brát práci vážně. Malcolm si oddechl a právě to byla Nathova šance. Mal si živě pamatoval, jak toho večera pracovali u něj doma.
„Zase se flákáš? Vím, že kdybys chtěl, měl bys to hotové už před hodinou,“ předhodil mu, ale v klidu před něj postavil kafe.
„Když až tu práci dodělám, budu muset jít domů,“ řekl sklesle. Malcolm se zarazil. Co znamenají ty smutné oči?
„Je skoro noc. Čas jít spát,“ řekl rozpačitě.
„Když já nerad spím sám...“
„To není můj problém, sežeň si nějakou ženu,“ odpověděl mu upjatě. Nathan se na něj upřeně díval a pak řekl:
„Nechci žádnou ženu, chci tebe.“ Vstal od počítače a vykročil k němu. Malcolm začal vyděšeně couvat.
„Řekni, Male, taky tak nerad spíš sám?“
„Já si sám vystačím,“ vyhrkl. Do háje, klel v duchu. Viděl jeho výraz, dnes v noci se o něco pokusí, ta touha v očích ho prozradila. Co hůř, jestli to vážně udělá, podlehne mu. Už dlouho se na něj nikdo nedíval takhle.
„Jak dlouho to je, co jsi s někým byl? Jsi osamělý, snažíš se to skrýt, ale je to na tobě vidět.“ Malcolm narazil zády na zeď. Co teď, panikařil.
„A co když jsem? Co je ti do toho?“ bránil se z posledních sil.
„Všechno. Bolí to, tady uvnitř,“ zlehka vzal jeho ruku a přiložil si ji na srdce.
„J-já nemůžu,“ koktal Malcolm. „Nemůžu s někým takovým. Jen protože chceš sex.“ Cítil pod dlaní tep srdce a už byl ztracený. Zhluboka dýchal, vevnitř cítil svíravou bolest a chtěl to jako nikdy v životě. Jako by se v něm za ty roky jen hromadila touha a teď chtěla vytrysknout ven. Jenže takhle to nechtěl, ne bez citu.
„Já nechci sex, chci tebe,“ uchopil ho za bradu a naklonil se blíž. „Už od prvního okamžiku na tebe nemůžu přestat myslet.“ Políbil ho a v té chvíli se Malcolm vzdal. Poddal se tomu a vášnivě mu polibek opětoval, přitiskl se těsně k němu a tu noc strávili v posteli společně.
Od té doby byli milenci. I když mu dával Jonathan občas zabrat, nikdy v životě nebyl šťastnější. Proto věděl, že si ho Charlie taky oblíbí.
„Být tebou, přestal bych se na něj tak děsivě usmívat,“ navrhl mu.
„Vážně? Jen jsem chtěl být přátelský...“
„Věř mi, tenhle pohled spíš vyděsí, než uklidní. Vím to z vlastní zkušenosti, dokud jsi se na mě koukal takhle, nemohl jsem tě vystát,“ řekl jako by nic. Jonathan ho zkoumavě pozoroval, ale neviděl na něm nic než soustředění na jízdu. Proč mu neřekl hned, že mu jeho úsměv leze na nervy, mohli si ušetřit spoustu starostí.
„Zkusím to.“ Pak už oba mlčeli a přemýšleli, jak skloubit práci dohromady s příjemnějšími věcmi.
Charlie si oddechl, když za nimi zapadly dveře. Za srkání shaku otevřel notebook a přihlásil se.
„Co nového u vás doma?“ napsal mu hned Derek.
„Malcolm odjel s tím kravaťákem k němu. Musí na něj dohlédnout, aby pracoval, protože se prý hrozně fláká,“ vysvětlil.
„Hej, že ty jsi na něj naštvaný?“
„A co má být? Mám snad mít rád chlápka, co se na mě chodí dívat jako do zoo?“
„Nic, já ho také nemám rád.“
„Proč? Vždyť jsi ho nikdy neviděl.“
„Já nemám rád každého muže, který je s tebou, když já ne. Tedy kromě rodiny.“
„Žárlivče jeden,“ napsal s úsměvem, ale styděl se za tu myšlenku, která ho tenkrát napadla. Teď absolutně nechápal, jak se něco takového mohlo jen mihnout v jeho hlavě.
„Kdy se vlastně vrátí?“ změnil téma Derek.
„Prý budou pracovat přes noc, tak nevím.“
„A mohl bych přijít? Přece tam nebudeš v noci sám...“
„Když já nevím, co když se vrátí?“ kousl se Charlie do rtu. Kdyby to předem věděl, zeptal by se Malcolma, jestli u nich může přespat, ale takhle váhal. Nechtěl zklamat jeho důvěru.
„Tak tedy alespoň na večer? Vždyť se nevrátí dřív jak ráno. Říkal jsi přece, jak ti vyprávěl, že pracují až do ranních hodin, kdy padnou únavou.“
„To by možná šlo,“ připustil Charlie. Nakonec se nechal přemluvit. Během chvíle u něj Derek byl.
„Tak rychle? To jsi přimontoval k motorce trysky?“ divil se Charlie.
„To sice ne, ale teď navečer jsou silnice volnější a dá se jet rychleji,“ zazubil se Derek.
„Jestli se ti jednou něco stane, nejen že za tebou přijdu do nemocnice dorazit tě, ale Malcolm mi pak už nikdy nepovolí sednout na motorku.“ Derek věděl, že jen má o něj strach. Vždycky se při řízení snažil maximálně soustředit. Sice už párkrát měl moment, kdy to bylo na hraně, ale Charliemu o tom neřekl. A navíc tentokrát opravdu spěchal. Sice od poslední noci byl jen týden a půl, ale čas běží mnohem pomaleji, když je člověk po večerech doma sám.
„Dobře, dám si pozor,“ přikývl.
„Dáš si něco?“
„Tebe.“
„Myslel jsem k jídlu,“ zamračil se Charlie.
„Já taky.“
„A s kým bys potom spal?“
„Dostal jsi mě,“ kapituloval Derek. „Doma jsem jedl, takže nemám hlad. Ale koly bych se napil.“ Charlie vytáhl sklenku a nalil mu.
„Do kdy se musíš vrátit?“ zeptal se Charlie
„Doma ani nevědí, že jsem pryč, takže tu můžu zůstat, dokud mě nevyhodíš. Proč se ptáš?“
„Jen mě zajímalo, kolik máme času.“ Derek odložil sklenku a přistoupil k němu blíž.
„Myslím, že toho ještě hodně stihneme,“ usmál se tím okouzlujícím pohledem, ze kterého se Charliemu podlamovala kolena.
Zazvonění budíku probralo Charlieho ze spánku. Natáhl ruku a vypnul řinčení. Zkoušel se budit i něčím příjemnějším, ale tohle bylo nejúčinnější. Převalil se v posteli a dotkl se něčeho teplého.
„Dobré ráno,“ popřál mu Derek s úsměvem. Charlie se na něj podíval, pak na svůj pokoj a vytřeštil oči.
„Co tady děláš?“
„Já se tě večer ptal, jestli mám jít a ty jsi mě prosil, ať nechodím. Jelikož se mi taky vůbec nechtělo, zůstal jsem.“ To byla pravda, Charlie mu opravdu řekl, ať nikam nechodí. V polospánku říkal totiž různé věci.
„Vždyť už je ráno!“ vykřikl Charlie zmateně.
„Nemusíš tak křičet, vždyť se nic neděje. Prostě vstaneme a půjdeme do školy, ne?“ Vtom zaslechli od dveří rachocení klíčů. Oba jako na povel zbledli.
„Zůstaň tady a ani se nehni!“ přikázal Charlie a vydal se ke dveřím.
„A nemůžu se alespoň obléct?“ Otočil se něj a teprve v tu chvíli si uvědomil, že jsou oba nazí.
„Do háje,“ rychle na sebe navlékl pyžamo a otevřel okno. Jestli zjistí, že ho tu měl, bude mít průšvih, ale když ho najde u něj v pokoji nahého, bude to ještě horší.
„Dobře, ale potichu. Já to s ním vyřídím,“ řekl a šel do jídelny, kde už byl Malcolm. A k Charlieho zděšení taky Jonathan.
„Ahoj Charlie,“ pozdravil ho s typickým úsměvem.
„Promiň, říkal jsem mu, aby zůstal v autě, ale on si nedal říct,“ povzdychl si Malcolm. „Nathe, neříkal jsi něco o tom, jak si nutně potřebuješ odskočit?“ Jonathan na něj vrhl nepěkný pohled a odešel do koupelny. Charlie si nervózně prohrábl vlasy. Musel vypadat děsně, v pyžamu, neupraveně a rozespale. A ještě ho takhle viděl zrovna ten nadutý frajírek.
„Promiň mi za ten vpád, chtěl jsem se jen stavit, jestli je všechno v pořádku, než pojedeme do práce.“
„V pořádku, zrovna jsem vstal.“
„Jen se převléknu a hodím tě do školy. Tři se do auta vejdeme.“ Charlie zpanikařil.
„Totiž... já nevěděl, jestli přijdeš... tak jsem se domluvil s Derekem. Má si pro mě přijet za chvíli.“
„Dobrá, jak chceš. Počkám tady, než přijede, kdyby náhodou-“
„To není nutné!“ vyhrkl. „Nemusíte se tady zdržovat, on určitě přijede. Vždycky dodrží, co slíbí.“ Malcolm měl na chvíli pocit, že mu něco tají, jenže sotva udržel oči otevřené a byl rád, že dokáže stát.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny.
„Máte hotovo?“ zeptal se Charlie. Bál se vrátit se do pokoje, aby tam za ním Malcolm nepřišel, kdyby ještě něco chtěl.
„Skoro, snad to dneska stihneme, uzávěrka je v šest večer,“ unaveně si protřel oči. „Pracovali jsme celou noc, tyhle přesčasy mě jednou zničí.“ Podíval se na svého syna. „Co jsem to – jo převléct jsem se chtěl. Tohle mi půjčil Nath,“ ukázal na zelenou košili pod černým sáčkem.
„Sluší ti,“ řekl Charlie a Malcolm se zarazil.
„Myslíš, že bych si to měl nechat?“ Charlie vážně přikývl, vypadalo to mnohem líp, než to co nosil obvykle.
„Já ti říkal, že ti zelená sluší,“ ozval se právě příchozí Nath. Malcolm cosi nesrozumitelně zamručel na Jonathanovu adresu.
„Tak jdeme,“ vykročil ke dveřím.
„Počkej, co Charlie,“ zeptal se Nath zmateně.
„Nejede s námi, přijede si pro něj kamarád,“ oznámil Malcolm a už otvíral vchodové dveře.
„Cože? Jak to že – počkej, Male!“ utíkal za ním. „Tak zatím, Charlie,“ rozloučil se a ještě přes dveře byl slyšet jeho hlas: „Dneska jsi nějak naštvaný.“
„A čí je to asi vina? Kdo nejen že se krásně prospal, ale ani mě nenechal pracovat, když měl svojí část už hotovou? Kvůli komu jsem byl celou noc vzhůru?“ křičel na něj naštvaně Malcolm. A pak už odjížděli. Charlie si oddechl. Potichu se vrátil do pokoje, kde se mezitím stihl Derek obléknout.
„Co to mělo být, to byl ten Malcolmův spolupracovník?“ zeptal se.
„Jo, to byl on,“ a nahodil otrávený výraz.
„Co tu dělal takhle po ránu? Ti dva znějí jako staří manželé.“ Charlie si povzdechl.
„Říkal jsem ti, že si vymýšlí hlouposti, jen aby se sem nacpal.“ V duchu souhlasil s Derekem, opravdu se spolu tak hádali. Ošil se.
„Půjdu se vysprchovat, mezitím to tu zkus alespoň trochu uklidit.“
„Počkej,“ zarazil ho Derek, „ještě jsem ti nedal polibek na dobré ráno.“ Charlie se cítil nesvůj, jako vždycky, než se po milování osprchoval, ale zastavil se a nastavil rty. Pak už se ve spěchu umyl, Derekovi to chtěl zakázat, protože si vzpomněl, jak tenkrát zjistil podle ručníku, že u nich někdo byl, ale on mu to rozmluvil, a pak spěchali k motorce a frčeli do školy.
Charlie byl rád, že byl jeho táta unavený a ničeho si nevšiml. Kdyby to zjistil a k tomu ještě tímhle způsobem, asi by to nepřežil. Nejspíš by si ještě ten den balil kufry, ne proto, že by ho snad Malcolm vyhodil, o to se nebál, ale protože by se mu nedokázal podívat do očí. Rozhodl se, že takhle už riskovat nebudou, i když věděl, že bude mít ještě spousty přesčasů a Derek ho dokáže snadno přemluvit. Jen doufal, že i příště budou mít štěstí.
Malcolm dorazil domů po sedmé hodině večer. Celý den se držel jen díky kofeinu a těšil se, jak se konečně prospí. Další den si pro jistotu vzal volno. Vypne všechny telefony a bude spát až do večera, pak se nají a půjde zase spát. Byl tak unavený, že za něj řídil Nath. Řekl mu, že v takovém stavu ho za volant nepustí a že i když neřídil roky, pořád na tom bude líp než on v současném stavu.
Ani nevnímal, že si nalil do skleničky kolu. Posadil se ke stolu a hlavou mu vířily všechny události dne.
„Jak to šlo?“ zeptal se opatrně Charlie.
„Skvěle, máme hned další zakázky,“ odpověděl Malcolm. „Nebude ti vadit, když budeš jíst sám? Něco si objednej, dám ti na to peníze. Obávám se, že každou chvílí usnu.“
„Dobře,“ přikývl Charlie a vzal si peníze.
„Půjdu rovnou spát. Zítra jsem si vzal volno, takže asi budeš muset jet do školy sám,“ tázavě zvedl oči.
„V pořádku, řeknu Derekovi.“
„Já jen aby ses zítra ráno nedivil, že nevstávám. Asi toho ani nebudu schopný, vždycky po termínu spím dva dny jako zabitý,“ usmál se. Při vyslovení Derekova jména si vzpomněl, jak si ráno všiml motorky. Mohl se mýlit, ale vypadala stejně, jako ta, co na ní nedávno Charlie odjel. Navíc to co mu pak řekl Nath v autě.
„Charlie vypadal roztomile, že jo?“
„Když myslíš...“
„Moc hezky voní po ránu, něco mi to připomnělo,“ tajemně se zatvářil.
„Cože?“
„Ale nic. Nejspíš se mi jen něco zdálo,“ odbyl to a právě na tenhle rozhovor nemohl Mal zapomenout. A jak vážně se Nath celý den tvářil, dokonce ani neprotestoval, když odmítl pozvání na oslavu uzavření smlouvy s další firmou.
„Když nejdeš ty, nepůjdu taky,“ řekl jenom a odvezl ho domů. K sobě potom dojel hromadnou dopravou, to vše bez řečí. Jonathan Hall jel autobusem jako obyčejní smrtelníci!
„Pohádali jste se s Jonathanem?“ zeptal se Charlie, když Malcolm delší dobu mlčel.
„Cože? S Nathem? Ne, jak tě to napadlo?“
„No, slyšel jsem tě ráno křičet, vypadáš sklesle a nepřišel s tebou, jako to obvykle dělá,“ jmenoval.
„Jsem jenom unavený, nic víc. Poslal jsem ho domů. Poslední, co teď potřebuji je, aby mě ještě on otravoval. Takhle je to vždycky, když jsem ve stresu. U nás je normální, že na něj křičím, nikdy si to nebere vážně. Kdybych na něj nekřičel, ani by mě neposlouchal. Neber si to špatně, znamená pro mě strašně moc, ale umíněný je na můj vkus až příliš. Budeme v pohodě, tohle ani nebereme jako hádku,“ vysvětlil. Charlie nad tím přemýšlel. On kdyby se měl s Derekem takhle hádat, asi by to s ním nevydržel. Potřeboval stálou podporu, ne někoho, kdo by ho ještě víc rozčiloval.
„Promiň, myslím, že už déle nevydržím. Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
„A ještě něco, Charlie. Pokud ti na Nathovi bude něco vadit, řekni mu to přímo. Neurazí se. Záleží mu na tom, aby jste spolu vycházeli, takže se bude snažit to napravit.“ Charlie chtěl protestovat, ale Malcolm ho zarazil.
„Chápu, že ti leze na nervy, nejsi jediný. Víš, znám jen jednoho člověka, co mu řekl, že než se dívat na jeho sobecký ksicht, radši půjde pracovat do uranových dolů,“ usmál se.
„Koho?“
„Mě.“
„Cože? Vždyť vy dva -“
„Ze začátku jsem ho nemohl ani vystát. Byl naprosto nesnesitelný a namyšlený. Ale jakmile ho poznáš, není tak špatný, jak se zdá,“ usmál se a zavřel za sebou dveře. Charlie zamyšleně vyndal z lednice shake a než došel ke dveřím svého pokoje, zaslechl pravidelné oddechování. Celý život si myslel, že projektování domů a bytů je zábava, jenže podle všeho to musela být šílená dřina. Nebo by možná nebyla, kdyby se designer nechoval jako malé dítě.
Nechápal, jak to můžou ti dva spolu vydržet. Jak může Malcolm být celý den s tím, kdo mu šíleně leze na nervy a zároveň jak může být Nath s člověkem, který na něj jen řve. Přemýšlel, jestli by mu vážně měl říct, co mu vadí. Překvapilo ho, že na tom byl jeho táta stejně. Co ho přimělo změnit názor?
Povzdechl si, takové myšlenky nikam nevedou. Měl by se soustředit na to, jak Malcolmovi představí Dereka.
:-)
(Davida666, 19. 6. 2010 20:18)