Přítel (3/4)
Půl šesté ráno, přesně. Snažím se počítáním vteřin do zvonění budíku odvést svojí pozornost od faktu, že dnes budu muset dát Tomodachimu alespoň nějakou odpověď. Už mu ji dál nemůžu odepírat. I tak se cítím provinile, že jsem zbaběle utekl.
Podívám se znovu na hodiny. Další minuta pryč, nervozitou nedokážu spát. Celý víkend jsem o tom přemýšlel, tolik hodin jsem jen ležel a zíral do stropu. Dokonce i rodina si všimla, že se něco děje, ale naštěstí se taktně rozhodli mlčet, za což jsem jim neskonale vděčný. Tuhle záležitost musím vyřídit sám. Vyhýbám se rozhodnutí po celou dobu, takže teď se tomu postavím. Na jednu stranu se mi ulevilo, když to řekl, protože to znamenalo konec nejistoty. Na stranu druhou to, proti čemu teď stojím, není jen obyčejná hádka, která se dá snadno urovnat.
Cítím k němu něco? Už od prvního setkání mi v jeho společnosti bylo dobře. Cítil jsem se uvolněně a bezstarostně. A pak ten pocit vnitřního propojení, jistá existence vztahu naprosté důvěry. Proto jsem tolik chtěl obnovit původní vztah.
„Původní vztah“ ušklíbl jsem se. Tenkrát jsem netušil, co to znamená. Další vzpomínka patřila pátečnímu večeru. Poprvé jsem se pokusil představit si sex s mužem. Upřímně, bylo mi z toho nanic. Pak jsem na to šel trochu jinak. Představil jsem si, jak se líbám s Tomodachim. Okamžitě mě polilo horko a vystřelil jsem do koupelny opláchnout si obličej. Bál jsem se podívat se do očí svému odrazu v zrcadle, tak moc jsem se styděl za své myšlenky.
Moc jsem toho za celý víkend nenaspal. Sečteno a podtrženo není divu, že se mi dnes v noci zdálo o mém bývalém nejlepším příteli. Ve snu se odehrával rozhovor, ze kterého jsem byl poslední dny tak frustrovaný. Nevzpomínám si, o čem jsme mluvili, pamatuji si jen, jak mě chytil za ruku a přitáhl k sobě blíž. Neprotestoval jsem, tak se naklonil ještě blíž a jemně mě políbil. Pozoroval mojí reakci, pořád jsem neodporoval. Začal mě líbat a ve chvíli, kdy se jeho ruce dotkly mého těla, uvědomil jsem si, jak je to příjemné. Šokem jsem se probudil a vyděšeně pohledem propaloval strop.
Od té doby jsem nedokázal zamhouřit oči. Bál jsem se, že by sen mohl pokračovat a já se pak před Tomodachim propadl studem. Je možné, aby sen ukazoval moje tajné přání? Blbost. Nemůžu být... Sakra, ani to nedokážu nazvat pravým jménem.
„A co vlastně řešíš?“ ozve se malý hlásek uvnitř mne. „Tomodachi je taky a navíc tě miluje.“ pokračuje.
„To je právě to. Já nevím jestli jsem. Nechci dávat Tomodachimu falešné naděje. Nechci mu lhát, chodit s ním jen ze soucitu s pak mu zlomit srdce,“ odpověděl jsem hlásku a vzpomněl si na utrápený výraz mého přítele. Jeho bolest se kupodivu přenášela i na mě. On si nezaslouží dál trpět. Už tak mu byla jednou láska násilně sebrána. Nejsem o moc dál než předtím. Měl jsem si za ten víkend ujasnit své pocity, ale jediné, co jsem si ujasnil, bylo, že mé pocity jsou nejasné. Potichu zakleju. Zase ve slepé uličce. Nemůžu se odsud dostat.
Ozvalo se zavrčení kousek od mé hlavy a já leknutím nadskočil. Měl bych si na noc vypínat na mobilu vibrace, nebo jednou dostanu infarkt. SMS od Ado-chan. Právě zjistila, že dneska píšeme písemku a ona nemá zápisky. Ani jsem se nedivil proč je moje hyperaktivní kamarádka touhle dobou vzhůru. Odepsal jsem, že jí milerád své zápisky pošlu mailem a šel zapnout počítač. Bylo mi jasné, že už stejně nic nevymyslím.
........................................................................................................
Nikdy se nepřestanu divit, jak se pořád ještě lehce šokovaná Ado-chan (aby nebyla, očekávala, že budu ještě alespoň hodinu spát a pak ji stejně pošlu do háje) během tak krátké doby dokázala naučit mé zápisky a ještě mi při písemce radit. Každopádně jsem rád, že to mám za sebou. Teď přijde období čtvrtletek a pak... prázdniny.
Zvoní. Ne, že ona je už hlavní přestávka? Nervozita stoupla na hranici extrému. Sebral jsem své věci a vydal se ven ze třídy.
„Atsuikaze-kun.“ zastavil mě hlas našeho třídního. Jako jediný k nám má dobrý vztah. Na rozdíl od ostatních, kteří by radši spolkli vlastní jazyk, než aby vyslovili -kun nebo -chan, nám tykal. Otočil jsem se a nechal odproudit spolužáky pryč ze třídy.
„Potřeboval bych s tebou mluvit.“ kývl směrem ke kabinetu.
„Ale sensei -“ začal jsem. Nesmlouvavý pohled mě přinutil spolknout protesty. Promiň, Tomodachi, naše schůzka bude muset být odložena. Provinile jsem se loudal za senseiem.
........................................................................................................
Zdržel mě skoro celou přestávku. Napřed si se mnou chtěl povídat o mém životě, jak jsem se vyrovnal se ztrátou paměti, jestli se mi daří se znovu začlenit do kolektivu a tak. Moje odpovědi se časem zkrátily na netrpělivé jednoslovné odpovědi. Nakonec z něj vypadlo, že mě viděl opisovat od Ado-chan, ale ví, jak je těžké za tak krátkou dobu dohánět veškeré učivo a proto mě nepotrestá. Musel jsem slíbit, že se to už nebude opakovat a pak mě konečně se slovy: „Doufám, že jsem tě příliš nezdržel.“ propustil. Ne, vůbec mě nezdržel, vztekle kopnu do automatu na kafe. Vůbec ne, jen jsem promeškal jednu z nejdůležitějších schůzek v mém životě.
Jak je asi Tomodachimu? Vztek střídá pocit viny. Nebylo nikdy řečeno, že nějaká schůzka bude, ale oba jsme cítili nutnost sejít se. Je na mě naštvaný? Nebo spíš zklamaný?
Doploužím se do třídy na matiku, půlená hodina – holky měly tělocvik. Tentokrát jsem opravdu rád, že to není naopak. Horší to bude příští hodinu. Na angličtinu chodím nejen s Ado-chan, ale i s Tomodachim. Do háje. Posadil jsem se do lavice a obloukem spustil hlavu obličejem na stůl. Proč nikdy neřeknou, jak to bolí? Bolestí jsem si málem ukousl jazyk. Navíc se mi hlukem podařilo nechtěně upoutat pozornost celé třídy.
„Shizuko, co to provádíš?“ Zhodnotil jsem stav třídy. Pár se přiblble šklebí, ale zbytek vypadá zvědavě. Předstíral jsem, jak jsem otrávený z rozhovoru s třídním a celý jsem jim ho, během formování obličeje do správného tvaru, převyprávěl. Nikdo si nevšiml, že neříkám pravý důvod své špatné nálady. Týdny přetvářky ze mě udělaly opravdu dobrého herce, možná bych oklamal i Ado- chan.
„Ado-chan, doufám že přijdeš dostatečně rychle!“ prosil jsem v duchu.
........................................................................................................
Ado-chan, no tak Ado-cháán, pospěš si, prosííím! Konečně. Sotva položí tašku na lavici, odtáhnu ji pryč ze třídy, stranou od všech těch lidí.
„Shizuko, co to děláš?“ křičela cestou, natolik rozrušená, že zapomněla na sufix.
„Můžeš mi konečně říct, kam mě to táhneš?“ spustila naštvaně, když jsem ji pustil. Otočil jsem se tváří k ní. Zmlkla. Bože, já se ale musím tvářit zoufale když to umlčí i Ado-chan.
„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě. „Vypadáš, jako by ti chtěli vyrvat všechny zuby a nasadit místo nich gumový.“ Obvykle bych se s chutí zasmál, ale teď jsem na to opravdu neměl náladu, což jen utvrdilo její starosti. Nádech, výdech. Jak to říct? Druhý pokus, nádech...
„Já... udělal jsem něco hroznýho. Teda já za to ani tak nemůžu, ale stejně.“ začal jsem. „Víš, jak se snažím obnovit přátelství s Tomodachim?“ Přikývla i když jsem se jí nikdy se svým ex- přítel- trápením nesvěřoval.
„Věci se trochu pohnuly a my se měli dneska o velký přestávce sejít.“
„Jenže ty jsi kvůli senseiovi nemohl.“ doplnila mě.
„Přesně. Vím, že to není moje chyba, ale stejně se cítím provinile. Mám strach, že už mi nedá šanci.“ trochu jsem pozměnil vysvětlení. Přece jí nebudu vysvětlovat, že se bojím, že jsem mu tím ublížil.
„To bude v pořádku. Měl bys mu říct, jak to bylo a pokud to není takovej idiot, jak vypadá, promine ti to. Ty za to nemůžeš.“ usmála se na mě. Chabě jsem jí úsměv oplatil.
„Nejlíp teď hned.“ táhne mě zpátky do třídy. Nezmůžu se na protest, jako vždycky má pravdu. Bojím se, přímo se děsím okamžiku, kdy se mu budu muset podívat do očí.
Dvě minuty do zvonění a on ještě není ve třídě. Pravda, u něj je to celkem normální. Chodíme spolu jen na tři hodiny týdně a on pokaždé chodí mezi posledními. Sednu s Ado-chan do lavice a čekám. Jedna minuta. Nervózně se ohlížím ke dveřím s každým novým příchozím. Zvoní. Kde sakra je? Sensei vstupuje do třídy. Pořád nic. Snad kvůli tomu nezatáhnul vyučování? To snad ne. Že bych mu tím ublížil tak moc? Otvírám zaraženě učebnici.
„Ale, ale. Higashi-san. Přemýšlela jsem, jestli se hodláte ukázat.“ Prohlásila najednou angličtinářka s důrazem na „-san“. Rychle jsem se ohlédl ke dveřím. Srdce mi poskočilo. Stál tam Tomodachi s nicneříkajícím vážným výrazem upřeným na senseie.
„Posaďte se.“ ukončila celou záležitost a věnovala se vysvětlování nové látky.
Čekal jsem cokoliv jen ne ignoraci. Prošel kolem mě, ani koutkem o mě nezavadil, a posadil se na své místo kus přede mnou. Hypnotizoval jsem jeho zátylek a zoufale si přál zachytit jeho pohled. Bylo mi jedno, že mě Ado-chan bedlivě sleduje. Ale on za celou hodinu ani nepromluvil, natož aby se na mě otočil. O přestávce si s ním promluvím. Nedokázal jsem se soustředit na výuku. I tak v angličtině celkem plavu. Zvoní, konečně... jen zapíšu úkol...
Kolem mě někdo projde, otočím se za ním.
„Tomodachi?“ celkem zbytečně zašeptám, protože on už je dávno ze třídy pryč. Sklesle se nechám Ado-chan vyvést na chodbu.
„Jdi napřed. Něco jsem si zapomněla ve skřínce. Sejdeme se v jídelně.“ zahučí do mě. Rázným krokem zamíří na druhou stranu. Nemám hlad, ale nechám se strhnout davem mířícím do jídelny. Proč se cítím tak strašně? Je mi, jako bych zradil celý svět. Tupě pozoruju jídlo. Až příchod Ado- chan mě vytrhne z mé apatie. Aby zahnala tísnivé ticho, začne brebentit způsobem jí vlastním. Jsem jí za to vděčný, kupodivu mi to lepší náladu a, když jdeme na další hodinu, už je mi mnohem líp. Mám nový plán. Ado-chan má dnes biologický kroužek. Většinou na ni čekám, což mi dává hodinu volného času. A pokud vím, tak končím stejně jako Tomodachi. Tentokrát ho nenechám utéct, zašklebím se. Nedopustím, aby si o mně myslel, že jsem bezpáteřní červ.
........................................................................................................
Utíkám, možná až příliš rychle, napadne mě, když tak tak vyberu schody. Poslední chodba a zatáčka. Do háje! Tomodachiho třída je už u skřínek. A on nikde. Přiřítím se k partě kluků, se kterýma jsem ho občas vídal.
„Tomodachi.“ vystřelím ze sebe. Musím se rukou opřít o skřínky. Když popadnu dech, pokračuju: „Kde je? Už odešel?“
Podívali se po sobě a jeden odpověděl: „Ne, určitě je ještě ve škole.“
„Nejspíš sedí někde na střeše. On to poslední dobou dělá často.“ doplnil druhý, kterého jsem poznal z fotky z pouti.
„Díky!“ křičím už za běhu a nechávám za sebou napůl zmatený a napůl šklebící se Tomodachiho spolužáky. Před schody na střechu se zastavím a chvíli bojuju s infarktem. Konečně jsem klidný natolik, abych mohl plynule mluvit, pomalu jdu nahoru. Sedí tam. Přišourám se k němu.
„Ahoj.“ řeknu tiše. Bez odezvy. Sakra, to je zlý.
„Promiň, že jsem nepřišel.“ pokračoval jsem nešťastně. „Sensei -“
„Vím, co se stalo. O polední pauze u mě byla Adokenai a vysvětlila mi to.“ řekl s pohledem stále upřeným před sebe. Posadil jsem se vedle něj.
„Takže se nezlobíš?“ chtěl jsem se ujistit. Sklopil hlavu.
„Jako bych se na tebe mohl zlobit.“ smutně oznámil. „Odpustil bych ti, i kdybys mě rozřezal na kousky.“ bolestně se na mě usmál. Teprve teď jsem si mohl pořádně prohlédnout jeho tvář. Byl nezvykle bledý, kruhy pod očima skoro výraznější než já. Potlačil jsem nutkání obejmout ho, radši jsem zbaběle uhnul pohledem. Nechal jsem chvíli plynout ticho kolem nás.
„Jak daleko jsme spolu byli? Chci říct, spali jsme spolu?“ vypadlo ze mě po chvíli. Uznávám, moc taktní to nebylo.
„Jen jednou.“ díval se mi do očí. „Jedna jediná noc těsně před tou nehodou. Pro mě ta nejkrásnější ze všech.“ V jeho očích jsem byl jen já, odrážející se do nekonečna. Začal jsem se červenat a opět jsem byl nucen odvrátit zrak. Snažil jsem se ten pohled plný něhy a touhy vypudit z mysli, marně. Cítil jsem, jak se na mě zkoumavě dívá.
„Proč jsme náš vztah tak tajili?“ zeptal jsem se.
„Dovedeš si představit, jak by na to reagovali ostatní? Většina přátel na to ještě nebyla připravená. Kromě toho ses vždycky při představě, že se líbáme na veřejnosti, začal šíleně červenat.“ To jsem také hned udělal, naštěstí Tomodachi plul kdesi daleko ve vzpomínkách.
„Byl's mi celej život oporou. Bez tebe bych svojí sestru asi dávno zabil.“ usmíval se. „Pamatuju si, jak sme je kdysi chtěli spolu seznámit, aby nám daly už konečně pokoj. Ty si pak najednou svůj vztah s Mokuteki zlepšil a od dohody si couvnul. Prý by jí mohla Tazu zkazit.“
Poslouchal jsem jeho vyprávění a ani jsem si neuvědomil, že se celou dobu dívám přímo na něj. Vzpamatoval jsem se právě včas.
„Můžu se zeptat zase na něco já?“ otočil se na mě. Přikývl jsem v očekávání nejhoršího.
„Proč Adokenai?“ Oddechl jsem si.
„Měla se mnou tu trpělivost. Nebýt ní, asi bych se tu cítil cize ještě několik let. Navíc není tak špatná, jak vypadá.“ hájil jsem ji. Už jen díky tomu, že dnes přišla ze tebou, dodal jsem v duchu.
„Ale Ado-chan?“ ušklíbl se. „Celou dobu se kolem tebe motala, zakoukaná až po uši. Neustále's jí musel posílat do háje. Po tvé ztrátě paměti si nejspíš jen uvědomila svojí šanci.“ Tohle byla pro mě naprostá novinka.
„Ale Ado-chan nikdy-“
„Ne? Opravdu nikdy neudělala nic nad hranice přátelství?“
„Ne, ona...“ Chtěl jsem protestovat, ale potom mi to došlo. „Ty žárlíš.“ Trefa, uhnul pohledem. Možná i trochu zčervenal.
„Shizuko.“ zašeptal. Snažil jsem se zastřít ten divný pocit, který jsem z toho měl.
„Povídej mi víc o nás dvou, prosím.“ požádal jsem. A on mluvil a mluvil a já poslouchal a ani si neuvědomoval, kolik je hodin. Prostě jsem usnul.
........................................................................................................
Trhnutím jsem se probudil. Pořád na střeše, kousek ode mě sedí Tomodachi.
„Už si vzhůru? Asi sem tě měl vzbudit dřív, ale když tys spal tak roztomile...“
„K-kolik je hodin?“ přerušil jsem ho.
„Půl páté.“
„Do háje. Ado-chan.“ zamumlal jsem a začal se zvedat, Tomodachi mě však zastavil.
„Klid, před hodinou a půl ti volala.“
„Cože?!“
„Nechtěl jsem, aby tě to vzbudilo, tak jsem to vzal.“ pokrčil rameny.
„A co jsi jí řekl?“
„Že jsme si povídali a já tě svýma kecama unudil natolik, že si usnul. Ne, to není pravda.“ dodal, když si všiml mého naprosto vyděšeného výrazu.
„Řekl sem, že si šel domů a zapomněl si tu svůj mobil.“ To sice taky nebylo dobrý, zapomenout na Ado-chan, ale pořád lepší než původní verze.
„Promiň, že jsem usnul.“ dostal jsem ze sebe. To se opravdu může stát jen v manze.
„Pokud si to neudělal schválně, tak je to v pořádku. Ale teď bysme měli jít domů. Nebo budu muset odpovídat na další telefonát a tvý mamce tentokrát řeknu první verzi.“ zašklebil se a vstal.
„Máš pravdu, je pozdě. Málem by nás tu zamkli.“ také jsem se zvedl a společně jsme zamířili ven ze školy.
Došli jsme až na místo, kde se naše cesty rozdělují. Rozloučili jsme se spolu. Ale jen co Tomodachi udělal pár kroků, zavolal jsem na něj. Otočil se a čekal.
„Já vím, že po mně chceš odpověď.“ řekl jsem. „Ale teď ti ji ještě nemůžu dát, protože ji ani já sám neznám. Potřebuju ještě víc času.“
„Já počkám.“ přikývl.
„Díky.“
„Na tebe budu čekat klidně celý život.“ řekl tiše, otočil se a rychlým krokem zamířil k domovu.
A zase mě nechal stát uprostřed ulice a zírat, jak mizí v dáli.