Staré rány (1/3)
Staré rány
Sakari odložil prázdný talíř do dřezu. Vzal houbičku napuštěnou jarem a začal mýt nádobí od oběda. Nebyl to sice jeho dům, ale nedal si to rozmluvit. Byl pozván na dobré jídlo, takže mu připadalo správné pomoci s úklidem. Beze spěchu myl nádobí a přemýšlel u toho o všem možném. Najednou se k němu někdo zezadu přitiskl, až málem leknutím upustil talíř. Jeho hostitel ho objal a přiložil mu rty na krk.
„Akaru, co to -?“ zeptal se udiveně Sakari.
„Uvolni se. Uvidíš, že se ti to bude líbit,“ zašeptal mu do ucha Akaru.
Zpočátku tomu nevěřil, přesto ho nechal pokračovat. Zavřel oči, aby mohl vnímat jen ty dotyky, které záhy shledal příjemnými. Akaru ho líbal na krku a rukou mu pomalu zajel pod triko. Otočil si ho k sobě, zády do místnosti a postupně ho nutil couvat směrem k posteli ve své garsonce, přitom ho nepřestával líbat na rty, aby si nevšiml jeho záměru. Sakari spadl zády na postel, jeho přítel na něj. Najednou mu už Akaruovy doteky nebyly tak příjemné. Pocítil nejistotu, kterou rychle vystřídal strach.
„Přestaň,“ požádal ho, ale on jako by neslyšel, dál ho zbavoval svršků. Pokusil se mu v tom zabránit, jenže Akaru ho akorát pevně chytil za zápěstí a drsně mu je přimáčkl k matraci. Sakariho se zmocnila hrůza, škubal sebou ze všech sil, ale marně, své drobné tělo zpod staršího mladíka vyprostit nedokázal.
Křičel, ať ho pustí, jenže Akaru se k němu akorát naklonil blíž a řekl hlasem zastřeným touhou: „Nebraň se tomu. Bude to tak lepší,“ a aby umlčel jeho protesty, znovu mu ústa zaměstnal svými rty. Proto si ani nemohl všimnout, že Sakarimu začaly stékat po tváři slzy. Právě ho znásilňoval někdo, o kom si myslel, že je jeho kamarád. Už neměl sílu křičet, jen tiše plakal.
Pak přišla obávaná bolest. Nikdy v životě nic tak strašného nezažil. Sevřel pevně čelist a zavřel oči, aby se nemusel na svého uchvatitele dívat. Cítil nesnesitelnou bolest, jeho vzrušený dech na tváři a přál si jediné: aby to už skončilo, aby už nemusel poslouchat jeho sténání.
Náhle ho něco prudce udeřilo do zad. Chvilku rozpačitě pomrkával po rozsvícené místnosti. Ode dveří se na něj starostlivě dívala matka.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se úzkostlivě.
Sen, byl to jen sen, oddechl si Sakari. Převzal kontrolu nad svým tělem a zklidnil dech. Rozhlédl se po pokoji. Ne, jsem tu sám, nikdo tu není.
„Jo, jsem,“ řekl směrem k matce, zatímco se snažil uklidnit. Zvedl se ze země. Kvůli té noční můře sebou nejspíš házel natolik, že spadl zády napřed z postele. Taky musel křičet ze spaní a tím probudit mámu.
„Nejspíš si půjdu dát horký čaj a na chvíli si sednout k televizi,“ řekl jí.
Přikývla, dělal to tak vždycky.
„Promiň, že jsem tě vzbudil,“ řekl ještě a zamířil do kuchyně. Uchopil rychlovarnou konvici a začal ji plnit vodou. Z ložnic se ozýval šepot ostatních členů rodiny. Kdyby nebyl tolik rozklepaný, byl by je litoval. Takhle je budí i několikrát týdně od té doby, co -
Ne, nesmí na to myslet. Vytáhl přetékající konvici z proudu vody a zapnul jí. Z ložnice rodičů se ozvalo nezaměnitelné zavrzání oznamující matčin návrat do postele. Potichu, jako by na tom záleželo při hluku vařící se vody, došel ke skříňkám. Vytáhl hrnek a kávu. Kávu, žádný čaj. Konec konců už mu bylo devatenáct a on ho teď nutně potřeboval. Až příliš se bál, že by mohl znovu usnout. Zalil hrnek horkou vodou a vzal si ho do obývacího pokoje k televizi. Nezajímalo ho, co dávají, hlavně že zahnal to děsivé ticho a mohl alespoň nějak odvést myšlenky.
Už to byly tři roky. Tři dlouhé roky a on pořád nebyl schopen se přes to dostat. Nedokázal o tom ani mluvit. Tenkrát byl na návštěvě u svého kamaráda. Znal se s ním už od dětství a důvěřoval mu. Byl tak o dva až tři roky starší a alespoň o dvacet čísel vyšší, i když to byl tehdy skoro každý. Bylo mu asi tolik, co teď mě, napadlo ho, a dokázal udělat tak – polkl.
Začaly mu téct slzy, ale on je nevnímal, nevšímal si jich stejně, jako Akaru tenkrát jeho protestů. Když bylo po všem, nechal Sakariho ležet na posteli s jeho bolestí a ponížením a šel se osprchovat.
„Musím se odsud dostat, musím pryč dřív, než se ten hajzl vrátí.“ Přinutil se vstát. Bolelo ho celé tělo. Vysíleně se dostal až k oknu, kde potlačil nutkání zvracet. Tudy se ven nedostane, musel by vylézt ven a chytit se tamtoho žebříku. Vzlykl, v tomhle stavu to nedokážu, vždyť se sotva udržím na nohou. Slyšel, jak přestala v koupelně téct voda.
„Za chvíli je tady,“ a ve svém zoufalství ho napadl plán. Otevřel okno dokořán, posbíral své oblečení a schoval se do staré nepoužívané skříně. Potichu poslouchal, jak Akaru vylezl z koupelny a tiše na něj volal. Chvíla ticha, pak zalapání po dechu a kletba. Zaslechl ho vyklánět se z okna. Další kletba. Pobíhal po místnosti a sbíral věci, poté vzal mobil a vytočil nějaké telefonní číslo, cvaknutí zapalovače.
„Jo, to jsem já. Poslyš, mám problém.“ Pokojem se rozlinul pach cigarety, který se Sakari okamžitě naučil nenávidět.
„Ne... Jo to jsem... Ne!... Do háje, mlč už a poslouchej mě! On utekl!!“
Nesrozumitelný řev z telefonu.
„Ne, okno je otevřený dokořán a kolem vede požární žebřík.“ Znovu se odmlčel, nejspíš aby si popotáhl z cigarety. Jeho hlas zněl zoufale s příměsí strachu.
„Na to nemám žaludek. Teď už je nejspíš už na policejní stanici a barvitě jim tam líčí, co se stalo. Odjedu odtud, teď hned, a už se nevrátím.“ Slyšel ho chodit po místnosti, pravděpodobně už balil.
„Jo, lituju toho. Tohle byla největší blbost v mém životě a fakt dost lituju, že jsem se do toho nechal uvrtat.“ Zvýšený hlas ze sluchátka mu něco zaníceně vysvětloval.
„Tys ho neviděl,“ odtušil tiše smutným hlasem, ve kterém zaznívala i bolest. „Chtěl bych se mu omluvit.“ Absolutní ticho, Sakari strachy ani nedýchal. Pak se z telefonu spustil strašný řev.
„Hele, na ty tvoje blbý kecy nemám náladu a víš co? Je mi z vás na nic stejně jako ze mě. Dejte mi všichni pokoj, mizím odsud dřív, než mě seberou poldové!“ ukončil naštvaně hovor. Rychle naházel do zavazadla nejdůležitější věci a vypadl pryč.
Sakari zůstal strachy ve skříni ještě půlhodiny, než se odvážil vylézt. Byl si dobře vědom svého štěstí, v jeho úkrytu totiž nebylo nic důležitého. Nepřítomně se oblékl. Chtěl jít domů, chtěl k rodičům a všechno jim říct, ale na to neměl dost sil. Doploužil se jen pár ulic než ho únava, bolest, stres a ponížení dohnaly. Sjel zády po zdi domu do sedu, přitáhl si kolena k bradě a rozplakal se. Lidé kolem se začali otáčet a zastavovat se. Někdo dokonce zavolal policii, jakási starší paní se ho snažila uklidnit, ale jakmile se ho pokusila dotknout, vyděšeně ucukl.
„Nesahejte na mě! Nechte mě být!“ vykřikl. Paní pohled na brečícího, k smrti vyděšeného šestnáctiletého chlapce šokoval, že už se k němu přiblížit nepokusila.
Nakonec přijela policie a odvezla ho rovnou k psychiatričce, nic jiného s ním stejně dělat nemohli. Ona byla jediná, kdo ho držel během následujících tří let nad vodou, ve všem ho podporovala a snažila se, aby mohl žít normálně jako ostatní. Nebylo jí to moc platné i po těch letech Sakari trpěl chorobným strachem z fyzického kontaktu. Za tři roky se jej naučil potlačit jen minimálně. Dokázal si v klidu potřást rukou nebo snést dotyk při podávání věcí, tedy v situacích, kdy to očekával a měl danou osobu pod přímým dohledem.
Zatřásl hlavou, jak by z ní chtěl vyklepat všechny zlé myšlenky. Kolik je hodin? Konečně, za pět minut začínají animované seriály. Vždycky mu pomohly odreagovat se a na malou chvíli zapomenout na svojí stále ještě krvácející vnitřní ránu. Nezbývalo mu nic než doufat, že se jednoho dne zahojí...
........................................................................................................
Sakari běžel chladného únorového rána do školy. Proč, sakra, nemůže chodit do školy kousek od domu? Závistivě šlehl pohledem po kolem projíždějícím autobusu. Nezáviděl jim jízdu v přecpaném dopravním prostředku, koneckonců mohl jet také. Záviděl jim, že můžou jet aniž by je polilo horko a začali se dusit. Zkusil to jen jednou a od té doby je autobus jeho druhá nejčastější noční můra hned po...
Po škole k ní zajde, promluví si s psycholožkou a hned mu bude líp. Do té doby... Kdyby alespoň nemusel běhat tak daleko, ale kvůli tomu hajzlovi se museli přestěhovat pryč z velkoměsta na periférii. Tady ho nemůže najít a navíc chodí do jiné školy. Nesnesl soucitné pohledy spolužáků a šeptání za zády. V jeho nové škole nic nevědí. Jen tuší, že má špatnou minulost a nesnese fyzický kontakt, ale nikdo z nich neměl chuť se babrat v jeho minulosti.
„Hej! Héj, Sakari! Počkej na mě!“ zavolal na něj známý hlas. Přešel tedy do chůze.
„Nazdar člověče, dlouho jsme se neviděli. Jako by se po tobě slehla zem,“ pokračoval jeho bývalý spolužák. To byla pravda. Moc kamarádů Sakarimu nezbylo a i těm nevěřil. Bál se, že by se to mohlo stát znovu. Navíc čím víc lidí kolem, tím větší riziko doteků a to nechtěl podstoupit. Automaticky se otřásl dřív, než si všiml, že si ho jeho bývalý spolužák prohlíží.
„A co vejška? Dávají vám zabrat?“ snažil se to rychle zamluvit.
„No to víš, že jo. Už nejsme malé děti a život nebude flákárna a tak dál,“ zašklebil se na něj kamarád.
Tohle byla další věc, o kterou ho ten všivák připravil. Touhle dobou už měl být Sakari také na vysoké škole, jenže tenkrát měl dost práce se zabraňováním absolutnímu zhroucení, na školu neměl ani pomyšlení. A teď díky tomu musel tvrdnout na střední o rok déle. Zatnul ruce v pěsti a vyrazil znovu během ke škole.
„Promiň, spěchám. Tak zase někdy!“ křikl přes rameno. Do očí se mu draly slzy.
Dnes odpoledne, musím to vydržet do dnešního odpoledne, opakoval si v duchu mantru.
Celé dopoledne byl strašně nervózní. Při každém oslovení nadskočil a neustále se rozhlížel kolem sebe. Byl to jen sen, jenom sen, zlá noční můra, nic víc. Znovu měl pocit, že je mu čerstvých šestnáct. Začal se klepat zimou, přestože mu bylo neuvěřitelné horko. Zvedl ruku. Sensei, právě vykládající cosi o vodopádech Jižní Ameriky, si všiml bledého výrazu a kývnutím ke dveřím ho propustil.
Sakari vylétl na chodbu, smykem vytočil zatáčku a poté tryskem vrazil do umýváren. Opřel se rukama o umyvadlo, potlačil nutkání poblinkat se a pomalu vzhlédl do zrcadla. Bál se, že tam uvidí své šestnáctileté já, naštěstí se tak nestalo. Tento vystrašený pobledlý kluk s ním neměl nic společného. Kdysi býval veselý, usměvavý, bezstarostný a hodně naivní. Díky světlým vlasům, opálené pleti a sympatickému úsměvu si ho oblíbil skoro každý. Ale on nechtěl být tím, kdo vzbuzoval v tom netvorovi touhu, změna zevnějšku byla vlastně způsob ochrany. Aby si ho nikdo nedokázal spojit s jeho dřívějším já, aby ho všichni nechali na pokoji. Aby už nikoho nepřitahoval. Znovu pohlédl na svůj odraz.
Ale jsem to opravdu já? Věčně smutný, skleslý a bledý jako smrt. Vlasy utrpěly nejvážnější změnu. Tenkrát si je v záchvatu sebeznechucení úplně ostříhal. Jakmile dorostly do délky, kdy znovu nabíraly blond odstín, obarvil je načerno a to dělá dodnes. Přerůstaly mu, ale jemu to bylo ukradené. Čím menší pravděpodobnost, že by ho mohl poznat, tím líp.
Z úst se vydral potlačovaný vzlyk. Co se to se mnou stalo? Co to se mnou ten hajzl udělal? Jenže on ani nejspíš neví, co mi způsobil. Zničil mi život. Třásl se po celém těle. Svezl se na kolena, křečovitě se opíral o jednu ruku, zatímco druhou vytáhl mobil z kapsy u kalhot. Stisknutím jednoho tlačítka nechal vytočit vytoužené číslo. Přiložil si telefon k uchu a čekal.
Morita-san byla z jedna z nejlepších specialistů. Nevybírala si případy a všem věnovala stejnou péči. Proto měla služební mobil, jehož číslo dala akutním případům, aby jim tak mohla být kdykoliv nablízku. A právě ten teď začal prozpěvovat na celou ordinaci. Vzala ho do ruky, na displayi blikalo: „Yonaka-kun“
Okamžitě přijala hovor. Sakari byl jeden z těžších případů. Nebyla si jistá, jestli se ten kluk dá někdy do pořádku. Alespoň nikdy neprojevil žádné sebevražedné sklony, v jeho kritickém věku by takovou bolest většina lidí neunesla a sebevražda bývala někdy až moc lákavá. Ale Sakari nikdy, ten se ničil zevnitř, což bylo ještě horší. Chyběla mu motivace a snadno se tomu poddával. Podle jeho zrychleného dechu prokládaného vzlyky ihned poznala, o co jde. Záchvat úzkosti.
„Yonaka-kun, uklidni se. Soustřeď se na dýchání, zhluboka se nadechni a zadrž dech. Teď pomalu vydechni... tak, už to bude za tebou, všechno je v pořádku...“ jemně ho utěšovala. Postupně začal volně dýchat.
„Kde jsi?“ zeptala se ho.
„V-ve š-škole,“ dostal ze sebe, „v umývárnách,“ dodal. Mrkla na hodinky. Do konce vyučovací hodiny zbývalo ještě pětatřicet minut. Má čas.
„Máš u sebe léky?“
„A-ano,“ vytáhl je.
„Zbývají ti nějaké velké bílé nebo ty napůl oranžové?“
„N-ne,“ zavzlykal.
„To je dobré. Máš malé bílé a alespoň jeden růžový nebo tmavě zelený?“
„Jo, m-mám.“
„Tak si je vezmi.“
Pauza při které do sebe Sakari cpal léky proti úzkosti rozlišené podle obsahu účinné látky. Pak společně čekali, až zaberou. Morita-san zapnula handsfree, položila mobil na stůl a pokračovala v práci, připravená zakročit při sebemenším nepatřičném zvuku. Sakariho dech se zmírnil, během chvíle pominuly i svalové křeče a on se mohl uvolnit. Zhluboka se nadechl, strach byl pryč. Proč by se měl bát, nic mu nehrozí. Všechno je v pořádku. Zvedl se ze země.
„Děkuji vám, Morita-sensei,“ řekl prostě a zavěsil. Za normálních okolností by to bylo od něj drzé, ale Morita-san dobře věděla, že jí to odpoledne vysvětlí.
„Chudák kluk, povzdechla si nahlas. „Kéž by našel někoho, kdo by mu vrátil světlo do života.“
O pár hodin později již seděl Sakari v obrovském křesle u své psycholožky. Nikdy nepřišel na chuť těm americkým pohovkám, raději se vždycky schoulil do měkoučkého křesla. Dávalo mu pocit jistoty a bezpečí. Morita-san si zapisovala jeho vyprávění do počítače. Vlastně ani nebylo co, pokaždé to bylo stejné. Zvedla k němu pohled od monitoru.
Sedí úplně stejně jako když tu byl poprvé, napadlo ji. Tenkrát si křečovitě objímal kolena, třásl se a plakal. Nevnímal okolí, byl uzavřený ve vlastním světě hrůzy. Zkusila mu dát nějaké léky na uklidnění, ale sám si je vzít nedokázal a nenechal jí přiblížit se k sobě. Trvalo celé hodiny, než začal alespoň trochu spolupracovat a i tak pouze kýval hlavou. Následující týden vůbec nepromluvil, ani doma ať se rodiče snažili sebevíc. Po týdnu mu došly slzy.
„Bolelo to, strašně to bolelo,“ řekl zničeho nic, jeho první slova mimo křik, když se k němu někdo dostal moc blízko. Začal s ní mluvit o pocitech, ne však o tom, co se stalo. I teď se tomu vyhýbal, mluvil s ní o všem, ale jak to tenkrát bylo si musela za pomocí přikyvování a vrtění hlavou domyslet sama. A už vůbec nechápala, proč nechtěl říct jeho jméno. Vrátila se myšlenkami do přítomnosti.
„Dobrá, trochu ti zvýším dávku,“ napsala mu na papírek dávkování léků. Antidepresiva byla proti jejímu přesvědčení, že problémy se musí řešit a ne se zdrogovat, ale v tomto případě nic víc dělat nemohla.
„Neměl bys pít žádný alkohol a kofein tomu taky dobře nedělá, to už víš. Říkala jsem to mockrát, ale nikdy neuškodí si to zopakovat. Lepší než riskovat vedlejší účinky. Přijď se mi zítra ukázat v obvyklý čas.“
Přikývl, rozloučil se a odešel. Za poslední tři roky musel značně přeorganizovat svůj volný čas. Většina koníčků vzala za své, ale našel si novou zálibu, jedinou pozitivní věc na tom všem – kreslení. Když maloval, dokázal se povznést nad to všechno. A tak trávil svůj čas utíkáním před realitou ke svým obrazům.
........................................................................................................
Přibouchl za sebou dveře čekárny. Už to bylo víc jak týden od jeho kolapsu na školních toaletách a za celou tu dobu neměl ani jedinkrát onu děsivou noční můru. Možná proto měl tak skvělou náladu. Ani si nepamatoval, kdy mu bylo tak dobře, těžko to bylo během posledních tří let. Zrovna dodělával další z obrazů a tentokrát na něj byl opravdu pyšný. Zamířil ke schodům. Ještě pořád si netroufal na výtah, ale cítil, že se ta doba blíží. Jako by se najednou naděje proměnila v jistotu a on věděl, že se z toho jednoho krásného dne dostane a bude žít jako ostatní lidé.
Morita-san měla ordinaci v bočním sektoru, proto musel vždycky projít půl areálu, než se dostal k hlavnímu východu. Cestou si prohlížel cedulky na dveřích všech těch podivných oddělení a přemýšlel, co má které na starosti. Náhle ho obklopil chlad, nejistota a nervozita. Měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Ve zlé předtuše přidal do kroku. Zahnul za roh a strnul. Proti němu šel muž, jehož tvář znal Sakari až příliš dobře.
Zatím si ho nevšiml, upíral zamračený pohled na jakýsi papír v ruce. V půlce chodby ho složil, uklidil do kapsy a vzhlédl. Sakari se srdcem v krku sledoval zpomaleně pohyb jeho hlavy, až mu stál přímo tváří v tvář.
„Ne, to ne!“ chtělo v něm všechno křičet. „To nejde, tohle musí být sen!“ Druhé osobě chvíli trvalo, než ho identifikovala.
„Sakari?“ zeptala se nejistě. Sakari začal zoufale couvat až narazil zády o stěnu. Ale tentokrát se neprobudil na zemi. Jeho noční můra se stala skutečností – před ním stál on, Akaru Ritoke.
„Ne, nech mě být!“ vyděšeně prosil Sakari. Neměl sílu utéct. Akaru k němu udělal pár kroků blíž.
„Sakari? Jsi to opravdu ty?“ ptal se dál i když předem znal odpověď. Přesto si zoufale přál, aby mu to vyvrátil.
„Ne, neubližuj mi, prosím.“ Mladík před ním se s hrůzou ve tváři sesunul podél zdi na zem do sedu. Přišel k němu blíž.
„Neboj se, já ti nechci ublížit.“ Třásl se mu hlas.
„Prosím, nedělej to. Prosím,“ dál vzlykal Sakari. Akaru si k němu dřepl, chtěl se ho jen dotknout, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá, ale pak uslyšel vrzavý zvuk. Na konci chodby se vynořila zdravotní sestra s vozíkem na prádlo.
„Sakra,“ zaklel Akaru a bleskově zmizel. Byl si dobře vědom, co by se stalo, kdyby ho takhle s ním někdo viděl. V polovině chodby sestřička zpozorovala mladíka schouleného na zemi. Rychle k němu přešla blíž a všimla si, že pláče, celý se třásl vzlyky.
„Už je to v pořádku, jsem tady u tebe. Jen mi pověz, co se stalo a já ti pomůžu, ano?“ snažila se ho uklidnit. Sakari nedokázal přestat, přesto rozechvělou rukou vytáhl z kapsy vizitku se jménem psycholožky. Zatímco se snažil alespoň částečně ovládnout pláč, sestra nechala poslat pro Moritu-san. Ta ho dokázala dopravit zpátky k sobě do ordinace. Bála se už jen představit si, co se přihodilo.
Co mohlo způsobit takovou změnu? Odcházel odtud s nejlepší náladou za poslední tři roky a ani ne za půlhodiny je tu úplně na dně. Skoro jako tenkrát. Už hodinu tu je tak sedí schoulený v křesle a pláče. Volala rodičům, musela je o tom informovat. Konečně se zdálo, že mu docházejí slzy.
„Slíbil, že odejde,“ vypadlo z něj.
„Cože?“ zapomněla Morita-san na své vychování.
„Slíbil, že už se nikdy nevrátí,“ pípl znovu Sakari. Do Mority-san jakoby uhodil blesk. To snad - ! Tady v nemocnici? To přece není možné. Na druhou stranu, co jiného by ho tak zničilo?
„On tady byl?“ zeptala se nevěřícně.
Přikývnutí.
„A co udělal?“
„Já... já nevím,“ zakvílela tmavovlasá hromádka neštěstí. „Já – já jsem...“ Pochopila to. Prostě se zhroutil.
„A kde je teď?“ zeptala se vlídně.
„Ne-nevím. Když přiš-la se-sestřička, u-utekl p-pryč.“
Povzdechla si. Tolik let se snažila dát toho kluka do pořádku a pak si přijde ten hajzl a všechno začne nanovo. Tohle je špatné, moc špatné, když je teď ten člověk tady ve městě. Raději to všechno řekne rodičům a nechá ho hlídat. I když Yonaka-kun rozhodně nevypadal, že by se chtěl sám procházet po parku. Na druhou stranu se jim možná konečně povede toho násilníka chytit a strčit za mříže, kam patří. Uvědomovala si, že porušila základní pravidlo profesionality. Udržet si odstup bylo v této situaci téměř nemožné. Yonaka-kun byl její oblíbenec a záleželo jí na něm. Nenáviděla toho, kdo mu to udělal. Nenáviděla ho celým svým srdcem, přála mu, aby věčně hnil za mřížemi. Teď doufala, že se alespoň tohle splní.
........................................................................................................
Akaru si zapálil další cigaretu – ten den už minimálně pátou. Ležel na zádech na posteli v nejlevnějším ubytování, jaké sehnal. V hlavě si přehrával celý den. Nedávno sem přijel kvůli operaci matčina nádoru. Jako nejstarší syn se o ni musel postarat a to znamenalo i vrátit se do rodného města.
Dnes dopoledne ji vyšetřili a stanovili datum operace – za dva týdny. Jak se tak pomalu loudal chodbou k výtahům, potkal někoho, koho ani v nejmenším nečekal. Málem ho nepoznal, tolik se za ty roky změnil.
Bolestně se usmál, vypadal úplně jinak. Pobledlý a strašně hubený. A vlasy měl přebarvené načerno. Vůbec to nebyl ten kluk, kterého znal. Jen vyděšený pohled byl naprosto stejný, výraz absolutního strachu, jaký měl i tenkrát... Zhroutil se před ním. Začal vzlykat a on poznal, že je to jen zbytek jeho někdejšího přítele, jen uzlíček nervů, troska. Nevěřil tomu, co vidí, bál se, že je to jeho vina.
Byl jsem to já, kdo ho dostal do tohohle stavu, ptal se sám sebe. Děsil se odpovědi. Neutichající výčitky svědomí nabíraly na síle. Celou dobu doufal, že je Sakari v pořádku, že se z toho vzpamatoval a teď žije normální šťastný život. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak a Akaru se za to nenáviděl. Byl to jeho přítel a on mu zničil život, udělal z něj tohle. Kousl se do rtu. Nejradši by si sám vrazil pěstí.
„Zasloužím si trpět,“ pronesl ku stropu. Odložil cigaretu do popelníku a zavřel oči.
„Sakari, co jsem ti to provedl?“ zašeptal. Zpod víčka se mu prodrala slza. Rozhodl se, musí se to alespoň pokusit napravit. Ale k tomu potřebuje informace. Někoho, kdo se dokáže nabourat do nemocniční sítě. Správně tušil, že tam Sakari chodí na psychiatrii. Stačilo jen najít jeho záznamy...
Sakari se zhluboka nadechl. Stál ve svém pokoji opřený o dveře. Pro jistotu zamkl zámek. Jedině tady se cítil v bezpečí. Vešel dál do místnosti, odložil si mikinu a zapnul hudbu. Zvuk moderní hudby nekompromisně zatočil s tíživým tichem. Každou chvíli měl pocit, že slyší jeho kroky, dokonce i u sebe doma.
Stulil se na posteli, aby zabíral co nejmíň prostoru. Jak dlouho už to bylo – týden? Nejspíš. Nikam nechodil sám, vlastně spíš nikam nechodil vůbec. Jedině k psycholožce musel, na místo, kde se to všechno stalo. Proč? Proč tam byl? Říkal, že odjede...
„Víš, ty hajzle, že jsi mi zničil život?“ zeptal se stropu.
...Vypadal překvapeně. Jako by se nic nestalo. Kéž by, jenže ono se stalo...
„Jsem já ten špatný? Co jsem udělal? Proč? Proč já? Čím jsme si to zasloužil? Je to něco ve mně?“ Připadal si špatný, byl znechucený sám sebou. Automaticky zalovil v kapse a hodil do sebe prášek proti úzkosti. Uvědomoval si, že to takhle dál nejde. Musím se sebrat.
V následujících dnech se snažil za všech okolností vypadat vesele, i když strach nezmizel, nechtěl zase přidělávat ostatním starosti. Přetvařoval se, co nejvíc to šlo. Dokonce ošálil o svojí psycholožku. Morita-san se nepřestávala divit. Napřed ho podezírala z toho, že si bere moc velké dávky antidepresiv, ale když mu zkontrolovala prášky, musela se smířit s tím, že je to prostě jen dobrá nálada.
„Zavolám rodičům, ať ti přijdou naproti,“ řekla na konci schůzky dva týdny po nečekaném setkání.
„Není třeba, myslím, že to zvládnu sám. Vždyť na mě čekají před budovou na parkovišti,“ široce se usmál.
„Opravdu?“ obočí jí vyskočilo skoro až ke stropu.
„Určitě. Myslím, že dnes zvládnu i výtah,“ prohlásil sebevědomě. Málem ji to odrovnalo. Tohle přece nebylo možné! Yonaka-kun a výtah.
Byla ještě v šoku, když Sakari odcházel. Nenáviděl výtahy, ale v této situaci to bylo bezpečnější. Potkal ho přece v úplně jiném bloku, takže tady by měl být v bezpečí. Přivolal výtah a čekal. Kolem ve spěchu pobíhali doktoři, sestry a jiní zaměstnanci kliniky. Nastoupil dovnitř, naštěstí s ním nikdo nejel. Sjel jen o dvě patra níž, když se výtah znovu zastavil.
„Šesté parto – operační sál,“ zavelel hlas. Dovnitř nastoupil jediný muž, ale Sakari byl zabrán do svých úvah, že si toho sotva všiml. Výtah se opět rozjel.
Možná bych měl rozjet menší pátrání a zjistit, jestli to nebyla jen náhoda, napadlo Sakariho. Najednou zablikala světla a výtah se zastavil.
„Sakra,“ zaklel muž a zmáčkl tlačítko zvonku. Sakariho polil studený pot. Poznal ten hlas. Upustil igelitku a muž se otočil.
„Ne, už ne,“ byla poslední Sakariho rozumná myšlenka, než pohltil strach.
........................................................................................................
Den operace jeho matky, Akarua však trápilo něco úplně jiného. Večer předtím mu přišel Sakariho spis napsaný nějakou Moritou. Poznala ho před třemi roky. Barvitě popisovala jeho stav a Akaru se cítil čím dál bídněji. Nakonec, když už to vypadalo, že se Sakari vzchopí, znovu se zhroutil. Z jeho spisu vyčetl, že přijde na další pravidelnou kontrolu dneska. Potká ho? Byl strašně nervózní. Naštěstí si všichni mysleli, že je to kvůli té operaci.
Po pár hodinách ho propustili, matka potřebovala pooperační spánek. Zamyšleně nastoupil do výtahu, aniž by si všiml nenápadně oblečeného spolucestujícího. Potřeboval ven, zapálit si. K jeho smůle výtah uvízl kdesi mezi čtvrtým a třetím patrem. Zaklel a zmáčkl zvonek na pomoc při zaseknutí.
Za sebou zaslechl žuchnutí upuštěné tašky. Otočil se a zíral přímo do tváře vyděšeného Sakariho. Znovu sledoval, jak couvá a sesouvá se podél stěny jako posledně. Skousl ret a vybavil si jednu část ze zprávy Mority-san: „Odmítal jakýkoliv dotek, dokonce i od rodiny. Byla chyba mu vyhovět. Teď je na to příliš pozdě a přitom právě fyzický kontakt potřebuje nejvíc.“
Za to můžu já, to já mu sebral lásku jeho bližních. Chtěl to napravit. Udělal pár kroků k zoufalému chlapci. Ten ho vůbec nebral na vědomí, byl zcela ponořený do svého malého černého světa, schoulený u stěny, rukama si kryl obličej. Akaru k němu pomalu natáhl dlaň. Zaváhal, poté ho zlehka pohladil po vlasech. Sakari sebou cukl, jako by jim projel proud. Zvedl tvář.
„Prosím, neubližuj mi,“ zašeptal. Upíral na něj prosebný pohled plný slz. Jenže v tom bylo ještě něco jiného, smířenost s nejhorším. On si doopravdy myslí, že to chci udělat znovu, nemohl uvěřit Akaru. Dřepl si.
„Nechci ti ublížit,“ řekl, ale Sakari mu nevěřil.
„Sakra, no tak, udělej něco, nemůžeš ho takhle nechat!“ křičelo na Akarua svědomí. „...a přitom právě fyzický kontakt potřebuje nejvíc..“ hučelo mu pořád dokola v hlavě. Svezl se na kolena. Nedbal na Sakariho protesty a objal ho.
„Ne! Ne! Pusť mě!“ křičel Sakari, začal do něj bušit pěstmi. „Pusť mě, nech mě být!“ Akaru trpělivě snášel jeho rány. Mezitím se zoufalství změnilo na vztek.
„Ty hajzle, já tě zabiju, zabiju tě za to, cos mi provedl! Zrádce!“ zakřičel naposledy vysíleně. Přestal ho mlátit, cítil se na to moc vyčerpaný, jen tiše plakal. Přestože byl v náruči svého nepřítele, cítil se neuvěřitelně volně. Konečně ze sebe dostal všechen vztek a nenávist, co v sobě po celé ty tři roky dusil. Akaru si ho přitáhl blíž a objal ho pevněji.
„Promiň,“ zašeptal mu do ucha a jemně ho hladil po vlasech. Dokážu vůbec někdy alespoň částečně napravit svoji chybu, ptal se v duchu sám sebe. Celá Sakariho bolest se přenášela na něj. Jak s tím může žít? Je to jako by mě trhali na kusy... Přesto to byl nádherný pocit držet ho zase v náruči. Ani za ty roky na něj nedokázal zapomenout.
„Zničil jsi mi život,“ vytrhl ho z přemýšlení Sakariho hlas. Bylo to jen čiré konstatování, naprosto bez emocí.
„Odpusť mi to,“ políbil ho něžně do vlasů.
„Co budeš dělat teď?“ pokračoval Sakari stejným tónem. Akaru se zamyslel. Vtom sebou výtah cukl a znovu se rozjel. Srdce obou nabrala rychlé tempo. Ve výtahu byl jiný svět, mimo prostor a čas, jenže teď budou muset čelit realitě. Akaru vstal a pomohl druhému mladíkovi na nohy. Snažil se ho trochu upravit, aby nevypadali příliš podezřele. Poslední pohled do očí a pak se výtah zastavil, otevřely se dveře a oba vyšli ven. V hale už stál hlouček lidí.
„Není vám nic? Vypadáte pobledle.“
„A už je to tady!“ blesklo Akaruovi hlavou, radši se rychle vytratil. Ještě za sebou slyšel Sakariho špitnout: „Jsem v pořádku, jen mám trochu klaustrofobii.“
Ohlédl se, ale Akaru už byl pryč. Yonakovi se drali skrz dav k výtahu.
„Sakari!“ volali už z dálky. Morita-san jim volala už před chvílí, že propustila Sakariho, a když se jejich syn neukázal, šli se podívat, jestli se mu něco nestalo.
Sakra, rodiče vědí, že žádnou klaustrofobii nemám. A taky museli vidět, že jsem ve výtahu nebyl sám, i když ho nepoznali. Rozhodl se radši mlčet. A tak mlčel skoro celý den a i několik následujících, dokonce i na sezení s Moritou-san. Potřeboval přemýšlet, hodně přemýšlet. Musí zjistit proč, proč mu, do háje, bylo tak příjemně v náruči toho hajzla, když na sebe nenechá sáhnout ani rodiče. I přes jistý pocit zrady se cítil milován. Zradily ho jeho vlastní pocity.
Mohl se z jeho života vytratit, mohl by prostě zmizet, ale to on nedokázal, ne dokud nebude Sakari v pořádku. Jenže to nebyl jediný důvod. Držet ho v náruči, zase cítit jeho vůni, teplo těla, čechrat mu prsty vlasy... Držel ho pevně, bál se, že ho ztratí. Ale měl ho vůbec někdy? Musí ho nechat jít svojí cestou, jenže... Dokáže to? Dokáže na něj zapomenout? Bude to tak lepší.
„Sakari,“ zašeptal ke stropu svého pokoje, „miluji tě. Uvěříš mi to někdy?“ Tak slabý, smutný a zoufalý v jeho náruči. To nebyla obyčejná touha, ale láska. Jen ho hladit po hlavě dokud nezmizí všechny slzy, nechat ho usnout ve svém objetí a chránit před krutým světem...
........................................................................................................
Parada
(Karin, 31. 12. 2019 22:37)