I jedna rána mění životy (2/3)
Něčí ruce mě zezadu pevně obejmou a přitisknou k tělu jejich majitele. U ucha slyším zrychlený dech.
„Neskákej, byla by tě škoda.“ Ty?!? Co tu děláš?! A proč mě, ksakru, zachraňuješ? Chce se mi křičet, ale hlas mě zradil. Místo toho vzlykám. Pomalu mě vtáhneš dovnitř a položíš zpátky na postel. Krásně hřeješ, víš, asi ti to nikdy neřeknu, ale je to tak. Ustaraně se na mě díváš. Máš strach – o mě? Ne, kdybys měl, byl bys tu už dávno. Nechci, abys viděl tu trosku, která se ze mě stala, otáčím hlavu.
„Simone, proč?“ zeptáš se. Proč asi, ty pitomče. Chtěl bych to říct nahlas. Kéž by mi fungovaly hlasivky, pak bych ti to vytmavil.
„Simone, mluv se mnou. Klidně na mě řvi, ale neodvracej se ode mě.“
„Proč bych měl?“ Konečně můžu mluvit. Možná to byla chyba, možná, kdybych tě ignoroval, odešel bys.
„Protože se ti chci omluvit.“ Chtěl jsi ještě něco říct, ale já tě nenechal.
„Kašlu ti na tvojí omluvu, nezajímá mě. Nebudu tě poslouchat, jen aby se ulevilo tvému svědomí!“ křičím nenávistně. Proč jsi mě nenechal skočit? Dal jsi mi hloupou naději, vzal jsi mi chuť umřít. Teď budu zase žít závislý na tobě, viset na každém tvém slově. A to nechci. Okradl jsi mě o osvobození.
„Měl jsi mě nechat skočit,“ zašeptám. Nevíš, co dělat. Vím to, cítím tvé rozpaky. Zavrtíš hlavou.
„Ne, to by byla největší hloupost v mém životě. Ale nechápu to. Kvůli tomu, co jsem udělal?“ Ty to fakt nevíš!
„Kvůli tobě,“ řeknu přímo.
„Mně?“ divíš se. „Stojím ti snad za sebevraždu? Já jsem jen idiot, který si ničil počítači vlastní život. Ty jsi mě od toho zachránil.“ O čem to mluvíš? Napjatě poslouchám.
„Když mi došlo, co se se mnou děje, vzal jsem počítač a okamžitě odinstaloval všechny hry. Odmontoval jsem všechna přídavná zařízení, vyměnil součástky za horší a nepotřebné věci jsem prodal. Předělal jsem komplet celý stroj, aby se na něm nedaly hrát hry. Skončil jsem s tím. Nechci na tom být závislý. A hlavně nechci, aby to odnášeli ostatní. Promiň, neuvědomoval jsem si, co dělám.“ Už jsi domluvil? Fajn, tak a teď odejdi. Těší mě, že jsi s tím skončil ale – co to melu? V tohle jsem v životě nejvíc doufal. Končíš s tím. Jsem rád, jenže teď to bude ještě horší. Živí to mé naděje.
Mlčím. Sedneš si na okraj postele.
„Zlobíš se na mě?“ zeptáš se nejistě, protože vůbec netušíš, co se děje uvnitř mě. Měl bych něco říct.
„Ne.“ Chci toho říct tolik, ale zmůžu se jen na tohle? Jsem unavený. Jenže co když umřu ve spánku? Otočím se na tebe. Najednou mám strach, bleskově se napřímím a padnu ti kolem krku. Brečím a je mi naprosto jedno, že to vidíš.
„Já nechci umřít,“ vzlykám. „Opravdu nechci.“
„Neboj se, neumřeš,“ přitiskneš si mě blíž. Rozbrečí mě to ještě víc, protože vím, že je to jen přátelské gesto. Ale já tě miluji. Držím se ze všech sil, jako by na tom záležel můj život. Pohladíš mě po hlavě a já slastně zavřu oči. Vtom do místnosti vtrhne doktor, sjede nás pohledem a zakleje.
„Jak to, že je odpojený?“ Pustíš mě a koukáš na mou ruku, na stroj, na doktora a zase zpátky.
„Omlouvám se.“ pípnu a nechám se znovu napojit. Poté nás nechává doktor opět o samotě. Natáhnu ruku a ty mě za ni uchopíš. Hřeje stejně krásně jako celé tvé tělo.
„Zůstaneš tady?“
Přikývneš.
„Díky.“ Zavírám oči a usínám. Jako by mě tvůj stisk ruky chránil smrtí, s tebou jsem v bezpečí. Spím.
Když otevřu oči, budeš tam ještě? Risknu to. Sedíš na lavičce u postele, horní část položenou na mé posteli a spíš. Jsi tak sladký ve spánku. Zůstávám ležet a jen se dívám. Neodolám a pomalu natahuji ruku. Kousíček od tvého uvolněného obličeje ještě zpomalím. Vyberu dva prsty, které mají tu čest pokračovat dál. Jen se lehounce dotknout, zjistit jaké jsou... ještě kousek... Probudí tě to?
Konečně se prsty dotknou tvých rtů. Hřejí. Na hřbetu ruky cítím tvůj klidný dech. Úplně zlehka po rtech přejedu. Zhluboka se nadechneš a probouzíš se. Opatrně stáhnu ruku a položím kousek od tvé. Otevřeš oči, zamrkáš a zívneš. Vypadáš roztomile rozespale. Konečně si uvědomuješ, kde jsi. Mám tě nechat v rozpacích? Ne, nebudu tě trápit, i když...
„Pustil jsi mě,“ obviním tě.
„Promiň.“
„Co kdybych umřel?“ Zakroutíš hlavou.
„Lidé obvykle neumírají jen tak.“
„Co ty víš?“ uhnu pohledem. Řekl jsem, že nechci umřít, jenže to bylo včera ve tvé náruči. Odtamtud je svět hezčí. Chtěl bych tam znovu, ale to nejde
„Tak jak je dneska?“ vleze k nám do pokoje doktor a zkazí mi tak možnost se na tebe nějak nevinně vrhnout. Odpojí mě od stroje a propustí na záchod. Potom provede několik zvláštních testů, jestli mi praštění do hlavy nepřivodilo trvalé následky. Nechá mi zafačovanou hlavu, že tam mám pár stehů. Alespoň že ty jsi byl celou dobu u toho a teď se na mě omluvně díváš.
Jakmile zapadnou za doktorem dveře, zase spustíš: „Promiň já... je mi líto, co se stalo.“ To je pořád já, já. Jenže to mi nepřilepší, víš? Ale co ty vůbec víš, jaké to je snažit se o nemožné, doufat, že si všimneš a zároveň se toho bát? Jaké je pozorovat svého přítele, jak čím dál víc propadá své závislosti a pak, při nabídnutí pomoci, být takovým způsobem odmítnut? Urážel jsi mě, kopal všemi směry, abys mě odehnal. Všimneš si, že jsem delší dobu zticha.
„Asi bych měl jít,“ usoudíš, že jsi zbytečný. Přikývnu a ty odcházíš. Proč odcházíš? Dívám se za tvými pomalu se vzdalujícími se zády. Stůj, no tak, zastav se! Nikam nechoď. Panikařím. Vyskočím z postele, ještě že mě znovu nepřipojili, a skočím na tebe. No skočím, poslední krok ano, zbytek jsem běžel. Pevně se tě rukama držím, že se nemůžeš ani hnout. Těsně se přimáčknu na tvá záda.
„Neodcházej,“ zašeptám. Na víc se prostě nezmůžu, jen vnímám tvé teplo. Držím tě stejně pevně jako ty mě včera. Nechápeš, co to do mě vjelo. Nechápeš, proč mi tolik záleží na obyčejném stisku ruky, stejně jako na tobě.
„Simone, co -“ začneš.
„Nemluv. Jen stůj a nech mě takhle,“ skočím ti do řeči. Slyším zalapání po dechu. Že by to tvému zabedněnému mozku konečně došlo? Vymaníš se z mé náruče a uchopíš mě za ramena. Díváš se mi zpříma do očí a snažíš se z nich vyčíst pravdu. Neuhýbám, zpříma čelím tvému pronikavému pohledu. Najdeš, co hledáš.
„T-to není možné!“ zvoláš překvapeně. Nic víc? Asi ti mám pomoct. Zvednu ruku a zlehka přejedu prsty po tvé tváři. V němém šoku dál zíráš. A pak – pustíš mě. Ustupuješ, až zády narazíš na dveře.
„To nejde.“ řekneš a rychle vyběhneš ze dveří. Zůstávám stát. Stojím tam pořád, dokud někdo nepřijde a nevrátí mě do postele.
Dívám se z okna, nic kolem nevnímám. Zase tu sedím sám v zšeřelém nemocničním pokoji. Jediná věc je jiná, protentokrát nemám chuť skočit z okna. Vím, že musím žít. I když se mi teď zdá život bezvýznamný. Jednou se to možná zlepší, jednou snad najdu smysl života.
Zase jsou tu rodiče. Snažím se je vnímat, vážně se snažím. Jenže pořád musím myslet na tebe. Slyším, jak se matka ptá, co se mnou je. Doktor pokrčí rameny, tohle prý není následek úrazu. Nechápe a tak jí vysvětluje, co se tu dělo. Poslouchej, mami, co tvůj synáček provádí. Podle doktora jsem byl na něj naštvaný, pak jsme se udobřili, načež se zase něco stalo, protože ten chlapec vyběhl v šoku pryč.
„Nechceš mi říct, co se stalo?“ otáčí se na mě matka, ale já už dávno předstírám spánek. Celý den jen ležím a koukám z okna na šedou oblohu. Přinutím se jíst, nechci tady ležet věčně. Kvečeru se mi obrátí žaludek a utíkám na záchod. Zůstanu tam vysíleně sedět. Pot se mísí se slzami. Musím jít dál – ale proč? Akorát tu blokuju místo pro ty, kteří to opravdu potřebují. To pro tebe nejsem dost dobrý? Odvádějí mě pryč a dávají mi něco na žaludek.
Zůstávám ležet. Je mi smutno, moc smutno. Stýská se mi po tvé hřejivé blízkosti. Skrčím se co nejtěsněji k sobě.
„Ahoj, Simone. Přišel jsem se na tebe podívat.“
„Běž pryč, Marku. Nemám náladu.“ Slzy mi sice došly, ale stejně.
„No tak, netrucuj. Nejsi rád, že tu jsem?“ Vidíš, i tvůj bratříček přišel. Znám ho déle než tebe. Přátelili jsme se na základce a on mě pak seznámil s tebou. Dva šťastné roky jsme byli všichni tři spolu. Pak přišla střední a všechno se změnilo. Mark zůstal ještě na základce a my spolu chodíme sem. Začal ses mi oddalovat, až to skončilo takhle.
„Co ty víš o tom, jak se cítím?“ vyjedu na něj. Pokrčí rameny.
„Nic,“ přizná tiše. „Ale vím, že jsi bráchu změnil. Dostal jsi ho od počítače, přinutil jsi ho s tím skončit. To nikdo jiný nedokázal. Ty ano a celá naše rodina je ti za to vděčná,“ dodal.
„Rádo se stalo, kdyby jste ještě někdy potřebovali, tak mi ten idiot může rozbít lebku znovu,“ odseknu.
„Taky vím, co se stalo potom,“ pokračoval, mojí jízlivou poznámku přešel beze slova. „A vím, jak je jemu.“ Zbystřím. Nechává mi prostor jakkoliv reagovat, já jen mlčky napínám uši, co mi dál řekne.
„Ten den ho přivedli domů v šoku. Zamkli ho v pokoji a ani mě nepustili dovnitř. Prý jako za trest. Logika, ne? Zavřít herního maniaka u sebe v pokoji s počítačem,“ začal vyprávět. „Jenže on nehrál. Slyšel jsem ho přes stěnu cosi montovat a další den ráno, když ho konečně pustili, odešel s velkým počtem krabic pryč. Kolem poledního se vrátil a seděl v pokoji ještě celý odpoledne. Odvážil jsem se jít na návštěvu.
„Vidíš?“ řekl mi jakmile jsem vstoupil. „Předělal jsem počítač. Což mi připomíná – na!“ strčil mi do rukou placky s hrami. „Zbav se toho jak uznáš za vhodný, ale hlavně to dej pryč.“ Zíral jsem na něj jako na cvoka.
„Ty končíš?“ Přikývl, v očích mu hořely divný plamínky. Radši jsem vypadl dřív, než by si to rozmyslel a chtěl ty céda zpátky. Ještě ten večer jsem je všechny udal. Rodiče tomu nechtěli věřit. Nakonec se včera vydal za tebou. Tak odhodlaného jsem ho ještě v životě neviděl. Volal domů, že ho nepustili dovnitř a že tedy počká,“ udělal pomlku, aby se mohl nadechnout.
„Večer nepřišel, tak rodiče volali do nemocnice, kde jim řekli, že usnul u lůžka a drží se s pacientem za ruku,“ pokračoval. Jsem rád, že mi nevidí do obličeje.
„Dneska ráno se vrátil. Bez pozdravení prošel domem do pokoje a práskl za sebou dveřmi. Byl snad ještě ve větším šoku než předtím. Zůstal tam celý den, alespoň podle vyprávění rodičů – já musel do školy. Odpoledne přišla tvoje mamka. Naši ji málem vyhodili, dost se totiž pohádali kvůli tý žalobě, ale ona že prý musí mluvit s bráchou. Takže ji nakonec poslali za ním do pokoje.“
Matka, co to zase proboha dělá? Proč za tebou leze? Ne, já na ni nežárlím... U tebe v pokoji, to mi bude muset vysvětlit.
„Nebyla tam dlouho. Moc jsem toho přes stěnu nepochytil. Snažila se z něj dostat, co je s tebou. Byl pořád ještě v šoku, nedokázal jí odpovědět a tak odešla. Když odcházela, řekl něco ve smyslu, ať na tebe dá pozor, aby sis neublížil. Odvážil jsem se projít kolem jeho pokoje ke schodům, netušil jsem, že nechá dveře otevřené.
„Marku, můžeš na chvíli?“ ozvalo se z pokoje. Obvykle mi jménem neříká, to víš, no prostě šel jsem dovnitř a zavřel za sebou.“ Napjatě poslouchám. Ty se s bráškou moc nemusíš a svěřovat se mu? Muselo ti být hodně špatně.
„Ležel tam na posteli a koukal do stropu. Tiše jsem se posadil.
„Nevadí ti, když tady chvíli budeš?“ zeptal se.
„Kdepak, stejně nemám co dělat.“ Začal jsem se bát, co z něj vypadne.“
Já se taky bojím, co všechno jsi mu řekl?
„Chvíli jsem tam jen potichu seděl a on zíral do stropu.
„Co když člověk žije ve snu a pak se probudí a zjistí, že provedl strašnou věc?“ zeptal se.“ Tuhle hru jsme hráli vždycky, když jsme chtěli znát názor ostatních a přitom to neříct přímo. Tenkrát jsme to brali jen čistě spekulativně. Do dnešní doby se přenesla jen objektivita soudce, ale stejně bylo naprosto jasné, že mluvčí mluví o sobě.
„ „Snaží se ji napravit.“ odpověděl jsem mu.
„Jenže... co když zajistíš, aby se to neopakovalo a stejně to nestačí?“
„Omluvím se,“ řekl jsem, protože jsem tušil, kam tím míří a abychom se tam vůbec dostali, musel jsem na chvíli myslet jako on.
„A když se omluvíš a zjistíš, že rána je příliš hluboká a dá se zacelit jen jedinou věcí?“ řekl a pořád koukal do stropu.
„Udělal bych to,“ pokrčil jsem rameny.
„I když to znamená té osobě lhát?“ podíval se mi zpříma do očí. Trápí ho to, napadlo mě, přímo ho to sžírá.
„Ne, lhát ne.“
„Tak co mám dělat?“ zeptal se zoufale.
„Jde o to, jestli by to opravdu byla lež, nejde zařídit, aby nebyla?“
„To nejde, nemůžu předstírat něco, co necítím,“ řekl už zase stropu.
„Ale máš ho rád natolik, že nedokážeš říct ne,“ dokončil jsem za něj
„Já... Jde to vůbec? Aby my dva...? To nemá cenu. Nikdy nebudu cítit, co by on chtěl.“
„Jak myslíš. Ujasni si to, jen doufám, že pak už nebude pozdě,“ řekl jsem mu a odešel. Nechal jsem ho tam a vydal se sem,“ skončí vyprávění.
Slzy mi stékají volně po obličeji. Děláš si starosti, trápíš se, ale... bolí to. Teď když to slyším přímo od tvého brášky. Uvnitř mě to trhá na kusy.
„Tím chci říct: Nevím, jestli to v bráchovi je nebo ne. Určitě sem ještě přijde a dá ti vědět, věř mi, že to zvažuje pečlivě, ale i kdyby nepřišel... nezahazuj kvůli němu život. Máš nás ostatní, i když to asi není to, co by sis přál. My jsme tu s tebou, máme tě rádi. Svým způsobem,“ dodá. Přistoupí a já cítím dotek na rameni. Hřeje, ne tolik jako ten tvůj, ale tak nějak uvnitř. Stáhne ruku a odchází.
„Díky,“ hlesnu. Zastaví se, abych věděl, že to slyšel, a pak jde dál. Zůstávám sám. Venku je už tma. Usínám vyčerpáním z pláče.
Mám sen. Letím jen tak jako pták nad naším městem a napadne mě se podívat, co děláš. Blížím se k tvému oknu a slyším smích, ženský smích. Zarazí mě to, opatrně nakouknu do otevřeného okna. Válíš se spolu s hezkou blondýnkou na v posteli, oba postrádáte většinu oblečení. Náhle se dívka zastaví.
„Nevadí to?“ řekne a ohlédne se na fotku u postele. Jsme na ni my dva, spolu.
„Toho si nevšímej,“ sklopíš ji zamračeně. „Ten už nám problémy dělat nebude.“ Vracíš svou pozornost zpět k dívce. Nevydržím to, vytvořím ohnivou kouli a mrsknu ji po vás dvou. Všimneš si jí, odstrčíš blondýnku a sám schytáš plný zásah. Nikdy není oheň, ale ty umíráš. Skočím k tobě, jenže nemůžu na tebe dosáhnout. Čím víc se snažím, tím jsi dál a dál. Dívka křičí, přichází i ostatní – rodina, spolužáci - a dívají se na to.
„Ty jsi ho zabil,“ obviňují mě.
„Nechtěl jsem, já nechtěl,“ koktám. Jenže tobě to nepomůže, jsi mrtvý. Já tě zabil, zabil -
„-jsem tě,“ křičím a probouzím se. Celé tělo pokryté potem, strašně se klepu a hrůzou propaluji strop pohledem. To ne, to se nesmí stát. Ještě omámený se zvedám z postele, plížím se chodbami nemocnice. Konečně nehlídaný východ. Nevím, jak dlouho jdu. Žene mě myšlenka, že musím za tebou. Celý hořím, ačkoliv bych měl spíš mrznout v nočním chladném počasí. Sotva chodím, ale musím pokračovat. Už vidím tvůj dům, ještě kousek... Vysíleně klesnu u hlavních dveří. Nedosáhnu na zvonek. Takže to celé bylo k ničemu, zůstanu tady. Z posledních sil zabuším na dveře. Stejně to nikdo neuslyší, touhle dobou musíte všichni dávno spát. Přesto zaslechnu šramocení.
„Kdo je tam?“ ozveš se.
Nedokážu odpovědět. Kukátkem nic neuvidíš, já jsem dole na zemi. Nejistě otvíráš dveře, připravený je ve vteřině zase zabouchnout. Vykoukneš a konečně si mě všimneš.
„Simone!“ vykřikneš. „Jak jsi se sem dostal?“ To už se neudržím a padám k zemi úplně. Naštěstí mě stíháš zachytit. Saháš mi na čelo.
„Ty idiote, s takovou horečkou máš být v posteli,“ slyším tě nadávat. To taky chci být, jenže ve tvé. Vezmeš mě do náruče a neseš dovnitř. Rodiče rozespale vykukují z pokojů.
„Simon? Co tu dělá?“
„Našel jsem ho teď přede dveřmi. Má šílenou teplotu,“ říkáš a neseš mě nahoru po schodech k sobě do pokoje. Opatrně mě položíš na postel a vydáváš rozkazy. Máma volá do nemocnice, oznámit jim, kde jsem. Strašně hlasitě nadává. Táta jede pro doktora. Brácha přináší léky na sražení teploty a obklady. Zvedneš mě do sedu, dáváš mi léky, pomáháš mi je zapít a zase pokládáš. Marek ti podává obklad a ty mi ho pokládáš na čelo. Příjemně chladí. Otevřu oči. Snažím se vnímat, ale všechno je rozmazané. Dva starostlivé obličeje se na mě dívají. Soustředím se na ten bližší. Jednotlivé rysy splývají dohromady, přesto poznávám tvojí tvář. Jsi tady u mě, pečuješ o mě, dokonce se i o mě bojíš. Otáčíš se na bratra.
„Jak to, že je v takovém stavu?“ ptáš se ostře.
„Jak to mám vědět?“ oboří se.
„Tys za ním byl naposledy!“
„To byl ještě v pořádku. Teda na někoho se zlomeným srdcem,“ odsekne.
„Srdce z toho vynech!“
„A co jiného by ho přinutilo v noci přejít půlku města?“ křičí. Bolí to, vím, že máte oba strach, ale třeští mi z toho hlava. Zašeptám tvé jméno. Trhneš sebou. Znovu se otočíš ke mně a pohladíš mě po tváři.
„Za chvíli ti bude líp, uvidíš,“ slibuješ. Tvá tvář se rozplyne a já usnu. Sotva vnímám příchod doktora i celou prohlídku. Dostávám něco na sražení teploty, pak to prý bude dobrý. I on volá do nemocnice jak to, že jsem jim utekl. Opět zavírám oči a tentokrát se kolem rozprostře blahodárné ticho a tma.
Probouzí mě cizí dotek na čele. Otevírám oči.
„Promiň, vzbudil jsem tě?“ Jenže ten hlas není tvůj, je Marka. Pochopí, kam míří moje myšlenky.
„Je na záchodě. Byl tu celou noc vzhůru a hlídal tě. Nechce tě nechat ani na chvíli bez dozoru, proto jsem tady. Jestli si nepospíší, přijdu pozdě do školy,“ zazubí se, pak ale zvážní. „On se o tebe opravdu bál. Celou noc tu seděl a každých pět minut kontroloval, jak ti je. Možná i častěji. Měl jsi slyšet, jak seřval doktora, když mu řekl, že se nedá dělat nic jiného než čekat,“ mrkne na mě. Ozve se spláchnutí.
„Za chvíli je tady. Doufám, že mu to pěkně vytmavíš, nebo to budu muset udělat já,“ zvedne se ze židle u postele. Ve dveřích se objevíš ty.
„Je vzhůru,“ kývne Mark směrem ke mě a nehlučně se vytratí.
„Jak ti je?“ přiskočíš starostlivě k posteli.
„Unaveně. Mám pocit, že bych dokázal zaspat dobu ledovou,“ zamumlám. Přiložíš mi ruku na čelo. Už zase hřeje. Nech ji tam, prosím, nech ji tam položenou ještě chvíli. Bohužel myšlenky nečteš a ruka mizí. Místo toho dostanu na čelo lehký polibek.
„Jsem rád, že je ti líp.“
A dostanu polibek vždycky, když budeš za něco rád?
„Měl jsi štěstí, že jsem zrovna šel uklidit nádobí od večeře, jinak by tě nikdo neslyšel. Proč jsi přišel?“ ptáš se.
„Já... nevím... vzpomínám si na sen a že jsem se musel nutně dostat k tobě...“ Vzpomínky mám jen mlhavé, jen v horečce by mě mohlo napadnout utéct z nemocnice, přejít v noci pěšky půlku města a zhroutit se u tvého prahu. Co víc, uvědomím si, kde jsem – ve tvé posteli. Zrudnu.
„Promiň, asi ti tu překážím. Jen jsem vám všem zbytečně přidělal starosti.“ Ale ty mávneš rukou.
„V pořádku, mně tu nevadíš a stejně tě za chvíli převezou zpátky. Jestli máš nutkání se někomu omluvit, tak zkus sestry v nemocnici. Byly seřvaný hned třikrát. Od tvý i mý mámy a doktora, který tu byl. Mně telefon do ruky nedali, jinak by se nemocnice radši odpojila.“ Až takový jsi měl strach? Vidím ti to na očích. Zvedneš ruku a hřbetem prstů mi přejedeš mi po tváři. Pak se vzpamatuješ a ucukneš.
„Promiň, já zapomněl, že jsi vzhůru,“ zamumláš. To jsi mě v noci takhle hladil?
„Můžeš pokračovat. Je to příjemné,“ povolím ti. Natáhneš ke mě znovu dlaň, ale v půlce si to rozmyslíš.
„Za hodinu si tě mají odvést a mě se už teď stýská. Asi tě nevydám,“ povzdechneš si. Cože? Jestli je tohle ironie, tak tě zabiju.
„Klidně budu další noc vzhůru, jen abych mohl být u tebe. Divný, co?“
Nezmůžu se na slovo.
„Měl bych si tě vyfotit, když spíš. Pohled na tebe mě uklidňuje.“ Víš, o čem mluvíš? To si se mnou jen hraješ, je to tak? Zkoušíš mě.
„Mým životem proběhlo několik dívek, ale žádná by pro mě neudělala to co ty.“ Kam tím, sakra, míříš? Bojím se a zároveň doufám, srdce buší až příliš hlasitě.
„Tak jak pak se daří nemocnému?“ vstoupí do pokoje tvoje mamka s tácem, na kterém nese čaj a léky. Obvykle ji mám rád, ale dneska bych ji nejradši vyhodil oknem. Podá mi prášky, spolykám je a zapiji čajem.
„Už je mu líp. Je sice unavený, ale horečku už nemá a dokonce i řekl vtip,“ hlásíš. To že jsem udělal? Jo ta doba ledová. Máš špatný smysl pro humor, jestli ti to připadalo vtipný.
„To jsem ráda.“ Všimnu si, jak nás obezřetně pozoruje. Stylem: „Koukejte si to kluci rychle vyříkat, už nás to všechny unavuje.“ Dopiji čaj vrátím ho zpět na tác.
„Jo a abych nezapomněla,“ zastaví se se dveřích na cestě s tácem zpět do kuchyně, „volali z nemocnice, že jsou do patnácti minut tady. Pravda, ještě jsem udělala čaj a pak jsem chvíli byla tady... No, asi tak za pět minut by tu měli být.“ Šok. Oba se na sebe vyděšeně podíváme. Zvonek. Panika.
„Mami, to jsi to nemohla říct dřív?“ skáčeš na nohy rozrušeně.
„Promiň, zapomněla jsem.“ usmívá se. Začínám si myslet, že to dělá naschvál. Pomáháš mi zvednout se z postele. Podívám se na sebe a zjišťuji, že už na sobě nemám nemocniční oděv, ale jakési pyžamo. Tázavě zvednu pohled.
„Tamto jsi celý propotil. Museli jsme tě převléknout.“ vysvětlíš a – červenáš se? Hned je to pryč, asi se mi to zdálo. Dovedeš mě před dům, kde si mě už přebírají zdravotníci. Posadí mě dovnitř, stihnu ještě zamávat a zavřou se dveře. Něco ještě křičíš, ale není tomu rozumět.
„Přijde za vámi odpoledne.“ přetlumočí mi saniťáci.
„Díky.“ zazubím se a lehnu si na lůžko. Jedeme v klidu. Jsem skoro v pořádku, takže není potřeba žádné zbytečné houkání a zběsilá jízda. Vrátí mě zpátky na můj pokoj, tedy alespoň myslím, protože všechny vypadají stejně. Sestry po mě nepěkně koukají a pořád mě někdo hlídá. Odmítám umělou výživu a radši se najím normálně. Proč taky, nic mi není. Po jídle usínám.