Ztracená zpověď
Ztracená zpověď
Další příběh bez kousku citu, další dystopie, vize zničeného světa řítícího se do záhuby. Kolik takových ještě existuje? Možná miliony. Proč je lidstvo fascinováno koncem? Příběhy ztracených duší, které nečeká nic než krutá smrt.
Přestože dřív bývaly utopické vize častější, dnes skoro každý příběh odráží krutou realitu, odvržence společnosti a nekompromisní proud, který nás všechny nutí následovat směr, co nám byl předurčen. Jako bychom neměli šanci dostat se pryč, jako by i naděje byla jen oddálením nevyhnutelného. Jen další lež.
Komu by se mohl líbit takový svět? Přesto jsou jím všichni přitahováni a někteří i naprosto pohlceni. Jak potom nemůžeme vidět utrpení, když v nás každý příběh zanechá hlubokou ránu? Jak můžeme žít, když je štěstí jen sestrou naděje – další pomíjivou lží? Jak se dá stát s hlavou vztyčenou, když v okamžiku radosti pochybujeme o tom, že je to skutečné? A co když dojdeme k tomu, že to není náš pravý pocit, ale jen další přetvářka, kterou obelháváme sami sebe, protože se v dané situaci přísluší být šťastný?
V dnešní době se dá navodit jakýkoliv pocit. Dokážeme perfektně obalamutit naše vnímání, mnohdy dokonce ani nepoznáme, že lžeme sami sobě. A když nemůžeme věřit vlastním pocitům, jak můžeme komukoliv jinému? Vždyť přece vztahy se dají lehce nahradit. Můžeme se svěřovat na internetu a když se opravdu snažíme, najdeme si i někdo, kdo nás zdánlivě pochopí. Pokud chceme společnost, je tu vždycky škola nebo práce, kam můžeme zajít. Konec konců není těžké předstírat přátelství a lidi jsou rádi, když s nimi občas vyjdete ven. Pár úsměvů a když budete mít štěstí, na chvíli třeba zapomenete, že tam uvnitř je jen prázdnota. Jen temné nic, odrážející v ohlušující ozvěně náhodně zatoulané vjemy.
Dokonce i pocit zamilovanosti je snadné navodit. Platonická láska může vzniknout vůči čemukoliv. Dokonce i činnosti – nikdo přece neřekl, že musíme milovat lidi, ne? Nebo si myslíte, že nelze uměle simulovat pocit motýlků v břiše? Proč tedy tolik lidí kouká na televizní seriály? Proč tolik lidí znovu a znovu čte oblíbené příběhy? To škubnutí za žaludkem, když se vcítí do pocitů postav, za to stojí. A když nemáte náladu na srdcervoucí drama nebo sladké zamilované vyprávění, jsou ještě další způsoby.
Málokoho by napadlo, že může použít i obyčejnou houpačku. Vždycky je problém z ní dostat malé děti a dospělí mají prostě smůlu. A když se vám to povede, nezapomínejte, že kolem houpaček se shlukuje i mládež, občas mylně nazývaná emaři. Vůbec jim nejde o houpání, je to jen póza, protože to viděli kdesi na fotkách na internetu, nebo si jdou někam zapálit, případně brát jiné návykové látky. Je mi z nich špatně. Kazí pověst nám všem ostatním a navíc po sobě zanechávají na hřištích dětem nebezpečný nepořádek.
Pravé kouzlo houpačky je v prvních několika zhoupnutí. V tu chvíli se dostaví motýlci, vyplaví endorfin do krve a navodí se pozitivní nálada. Občas se k tomu ještě přidá hudba pro lepší dokreslení atmosféry. Je to jako by se člověk s každým zhoupnutím dostával výš a výš... Jako by mohl vyletět pryč ze svého těla, pryč od svého života a stát se větrem, jen bez zájmu pozorovat lidské životy. Bez jakéhokoliv pocitu, protože srdce by zůstalo s posledním úderem v těle, které by začalo pomalu chladnout.
A ráno by tam prostě našli jen tělo chlapce. Zástava srdce, naprostá záhada, protože podle rodičů nikdy žádné srdeční problémy neměl. Možná to bylo tím, že tam strávil celou noc jen v lehké mikině. Třeba se najde někdo, kdo řekne, že srdce přestalo tlouct, protože prostě neměl sílu dál žít.
Nebo by našli jeho deník, potom by ho nechali testovat na předávkování. Jenže marně, nikdy žádné drogy ani léky nebral, nikdy neměl v úmyslu se čímkoliv předávkovat. Nikdy se nesnažil podřezat si žíly, i když věděl, že se to musí udělat podélně a ne napříč, jinak by mohl čekat pěkně dlouho a někdo by ho mohl najít. Dokonce ani nechtěl skočit. Ať už odněkud, nebo pod něco. Nikdy. Přemýšlel jsem o tom mnohokrát, v mé hlavě už proběhla pěkná řada simulací, ale nikdy jsem neměl chuť to doopravdy udělat.
Tak už to prostě je, spousta mých vrstevníků o tom přemýšlí nebo mluví na internetu, ale kolik z nich znám z reálného života? Zavřou se do sebe, nedají na sobě nic znát, protože se stydí za své temné myšlenky. Třeba jde jen o chvilkový pokles nálady, něco se přihodilo a oni nevědí, jak se s tím vyrovnat. Ale občas to nezmizí. Stejně nechtějí být považováni za cvoky a proto mlčí. Nemají zapotřebí být odsouzeni jako pozéři. Takoví ti, kteří si pořídí žiletku jen na to, aby si mohli udělat pár dokonale rovnoběžných zářezů na vnitřní stranu zápěstí. Jen tak z kuriozity, protože je to teď zajímavé, být emo.
Emo je dneska omluva pro všechno. Nemůžete je pochopit, protože jsou emo. Kouří, protože jsou emo, oblékají se tak, protože je to přece emo. Brečí, když jim to trend udává a hromadně se líbají a objímají, jako by byl konec světa. Kromě toho ještě zahlcují internet nechutným stylem psaní, ze kterého se stala svým způsobem šifra, kterou jsou normální lidé neschopní rozluštit. Přitom původní emo bylo o něčem úplně jiném. Například emaři byli vegetariáni, kolik teenagerů si z toho odneslo tohle?
Snad jednou tahle vlna přejde a my budeme moct zase v klidu žít. Doufám, že se toho jednou dožiji. Bylo by krásné nebýt považován za výstřelek módy. Lidé říkají, že to pomine. Z toho prý vyrostu. Nemůžu se dočkat. Kdy už to bude? Ve dvaceti? Ve dvaceti pěti? Nebo ve třiceti? Až budu mít krizi středního věku, budu se tomuhle všemu smát? Dvacet mi bude za rok a kousek. Vůbec mi nepřipadá, že by to přecházelo, naopak, proud je čím dál tím silnější. Můžu se zachytit stébla, ale stejně mě smete zpátky a chvíli sebou bezmocně házím, než udržím alespoň hlavu nad hladinou.
Není to, že bych to nezkoušel, možná akorát nemám dost sil, nesnažím se dostatečně. Ale jak můžu, když svět kolem je skoro stejně pochmurné místo, jako ten můj vlastní? Je akorát ještě komplikovanější kvůli interakci s jinými jedinci a v tom se naprosto ztrácím. Dospívání je nejdůležitější část života, protože se vlastně člověk učí vztahům. Neměl by ho proto trávit jako já ve vlastním světě. Neměl by mít k fóbii ze vztahů. Neměl by se distancovat od všeho připomínajícího normální život. Pak by se mu totiž nestalo, že by naprosto nechápal, o co celému světu kolem jde.
Neuzavřel by své pocity někam hluboko uvnitř, nezůstal by tak slepý k pocitům ostatních. Nebyl by schopný říkat pravdu tak tvrdě do očí a nebylo by mu jedno, co tím způsobuje. Nevybíjel by si zlost na ostatních. A nejen zlost. Hořkost, zklamání, hrůzu z toho temného prázdna.
Je člověk člověkem, protože se tak narodí? A co když přijde o svojí lidskost, je pak pořád člověkem? Nestane se zrůdou, démonem ničícím životy ostatních? Když prohrajeme boj se svým životem, když se vzdáme, co se stane s našimi těly? Když nedokážeme využít život, který nám byl dán, přijde snad někdo, kdo ho bude moci využít lépe, nebo náš život zůstane promrhaný?
Když pomyslím, na tu všechnu snahu a úsilí, kterou do mě nacpali rodiče, kolik času mi věnovali učitelé a další lidé, je mi z toho zle. Všechna ta práce a energie k ničemu. Nepovedl jsem se, prostě zmetek, to se stává při výrobě všeho možného, nejen u lidí. Možná to rodiče pochopili brzy, oba mají nové rodiny a nové děti, já zůstal někde uprostřed a nepatřím ani na jednu stranu.
I tak, budu za sebou mít za chvíli celou střední, bude ze mě dospělý člověk a lidi se ptají, co udělám se svým životem. Poprvé nebudu mít naplánované jinými, co mám dělat. A já neznám odpověď. Mám dvě zdravé ruce a v hlavě taky nemám prázdno, takže můžu dělat cokoliv, říkají. Nevím, jak můžou vědět, co mám v hlavě, když mi tam nevidí, ale nejspíš tam něco bude, jinak bych nedodělal ani základku. Ne, prázdno nemám v hlavě, i když bych si to občas tak přál. Pro prázdnotu je vyhrazený celý zbytek.
Není to jen o zdravých rukách, pravděpodobně jsem unikát a nemám žádné problémy se zdravím. Imunitu mám v pořádku, žádná vrozená vada, jen jednou jsem si jako malý zlomil ruku při autonehodě. To bylo ještě předtím, než se rodiče rozvedli. Jinak nic. Možná bych byl rád za opak. Zní to jako největší nevděk, ačkoliv jsem zkažený do morku kosti, rodičům se povedlo alespoň mi dát zdravé tělo. A já jsem s tím nespokojený. Protože pak bych měl alespoň nějakou výmluvu, nějaký důvod ke svému pesimismu. Možná by pak bylo všechno jinak, protože kdybych nebyl normální zdravý jedinec a potřeboval bych zvláštní péči, mnohem více by se mi lidi věnovali. Nebyl bych všem tak ukradený. A nepřestal bych věřit.
Nikdy jsem nebyl věřící, nechodil jsem nikam do kostela, což je škoda, protože by mi to možná pomohlo zůstat sám sebou. Jenže není to jen bůh, v co můžete věřit. Mluvím o víře v život. O naději. O tom, když dítě věří, že vystuduje, najde si práci, partnera nebo partnerku a společně založí rodinu. V tom vidí štěstí, v rodině. Protože věří na lásku, kterou dostává a kterou bude také dávat další generaci. Ve mně není nic, co bych mohl dávat, rozhodně ne nic, o co by lidi mohli stát. A jelikož v lásku už nevěřím, nedokážu ji ani přijímat. Proto se ze mě stal zahořklý nenávistný tvor.
Nechápu, proč jsem jediný. Proč všichni kolem říkají blbosti jako: „Bez lásky se nedá žít,“ a tak. Řekl bych, že jsem důkazem o opaku. Jak můžou lidé pořád ještě věřit? Když jeden pozoruje svět kolem, proč nevidí, že láska je jen další klam? Možná pocit zamilovanosti, ale pak už je to jen touha, fyzická přitažlivost. Tolik lidí prodává svá těla a další si je bez výčitek kupují. Možná se tváří, že to není pravda, ale ve vztahu je skoro všechno o společných nocích. Kdyby lidi opravdu milovali, proč by potom spali s jinými? Kdyby nehledali jen útěchu v něčí náruči, kdyby jim opravdu záleželo na tom druhém...
Manželství je jen smlouva, kterou ti dva uzavřou, když se rozhodnou naplnit roli rodičů. Dluží to světu, statisticky by měl mít každý minimálně dvě děti, aby vyrovnali dluh koloběhu života. A když se jim narodí něco, jako jsem já, není divu, že ztratí chuť to udělat ještě jednou. Obviňují se navzájem a pak se rozhodnou dokázat partnerovi, že s někým jiným to dokáží líp.
Doufám, že někdo bude mít pět dětí, aby se za mě vyrovnal můj dluh. Já nehodlám splnit svůj závazek vůči společnosti. Nemíním zklamat někoho a pak ještě zkazit život chudáku dítěti. Když nemůžu dávat, nemám právo ani brát. Vztah bez lásky? Jaká jiná zvrácená bytost by toho byla schopná? Žena lačnící po dětech? Pak bych mohl zvládnout roli živitele, jen bych pracoval a ona se postarala o zbytek. Ale mohlo by to fungovat? Dřív nebo později by si našla někoho jiného...
Věta zůstala nedokončená, výpověď neuzavřená. A papír klesl z ruky na desku stolu. Gebkov, profesor gymnázia, si druhou rukou sundal brýle a promnul oči. A na hřišti o několik panelových domů dál zaskřípěla houpačka, jak se jedna ztracená duše snažila najít své štěstí.
Komentáře
Přehled komentářů
Páni... Hele, nepotkaly jsme se někde? Že mě to až na pár drobností téměř vystihuje.
Re: .
(Yveren, 14. 10. 2010 21:44)Ono to původně mělo mít pokračování, ale nějak jsem to přestala psát... Taky kvůli tomu, že v další části jsem trošku sklouzla k obviňování okolí a přešla mě chuť pokračovat. A ro jsem původně jen chtěla sdělit světu, jak je houpačka dokonalá :D
.
(Ichika Aiyoru, 14. 10. 2010 21:26)